V dobách, kdy Donald Trump ukousl první kus koláče amerického prezidentování, někdo ze zahraničních intelektuálů pustil ven info, že by si všichni měli koupit Orwella a jeho knihu 1984, protože právě ona tak děsně přesně odráží vše, co se ve společnosti děje… A pak k nám do domů přišla pandemie a teď už jen linej neříkal, že orwellovská utopie (dle znalců však dystopie) je o nás teď a tady. Poloblud (protože reálně je všechno mnohem horší) byl vnímán jako fakt a šířil se dál a dál.
Škoda, že je maestro už 72 let mrtvý, byl by na sebe moc pyšný. Dost nudná, tehdy fantasijní látka mě nijak neoslnila ani v knižní, ani ve filmové podobě. Ve filmové mě dokonce z pohledu estetiky naprosto znechutila. Ale! To jsou všechno jen úvodní odbočky, důležitější je, že už není třeba si číst starou knížku, protože se dá pustit současný film, který doopravdy přesně odráží to, co se teď děje ve světě, i když v kulisách Ameriky padesátých let.
To nic, drahá (Don’t Worry Darling, 2022) má v sobě vše. Přesně tak teď žijeme. Jasně jsou tam odkazy k Matrixu Wachowských a Bayovskýmu Ostrovu, trefně se tam pracuje s tématem dobrovolné bubliny, nechybí trochu creepy artu a zároveň je vše tak krásné. Režírovala snímek herečka Olivia Wilde, kterou miluju ještě od dob seriálu O.C. a filmu Vyměřený čas. Svůj ulízaný šarm v dramatickém počinu prezentuje povoláním hlavně hudebník Harry Styles… Víc jsem napsat líná, přeci jenom víte, jak se leze na IMDB a ČSFD…
Nebudeme se tady pouštět do námětu, do cílů a do rozborů jiných lidí. Podíváme se na film, který zhlédnete bez jakéhokoli očekávání a nemáte žádné informace od tvůrců a kritiků. Co vše může dnešní divák spatřit v této naprosto famózně zpracované látce?
- fenomén depresí, úzkostí a neuróz, který připadal na psychiku žen v domácnosti v období těsně po druhé světové válce a přetrvával i během let šedesátých (obvykle se ilustruje na Američankách a Britkách)
- nejisté období studené války a hrozba jaderného útoku (čím jiným teď svět prochází, hm?)
- Nevymýtitelný, slabý a ubohý patriarchát, který lepí olejem dávno shnilý steak
- Trefná vizualizace stavu lidstva během posledních tří let ilustrovaná na malém vzorku postav
- Věčná touha po prázdném blahobytu, který štěstí nepřináší, ale odcizení jako cenu zaručuje
- Hierarchie a kastovní/třídní systém nikdy, nikdy, nikdy nevymizí, vždy přeci musí někdo uklízet a jiný zase plánovat, co se v ZOO bude žrát
- Izolace, imitace, simulace (schválně si pusťte Matrix, až zažijete další déjà vu)
- Zákaz opouštění „bezpečného území“ a osobní svoboda je platidlem (jaké to překvapení)
- Každý žije ve svém vlastním online vesmíru, o kterém partner nemusí tušit zhola nic
- A každý den je jako ten před ním, i když se krutě snažíš oponovat, z cyklu nevylezeš
Toto všechno a mnohem více je zabaleno do záběrů plných otravného slunce téměř v zenitu, nekončícího alkoholu, perfektních vlasů a stajlových kár z padesátých let. Kdo v tom nechce vidět nic navíc, nejspíš uvidí jen příběh frustrované americké paničky. A jako překvapení večera (pokud si to pustíte večer) vám tu nechám „zjištění“, že jako nechuťák může vypadat kdokoli, dokonce i Harry Styles, pokud ho neupravíte a nahodíte depresivní filtr.
Všem nám přeju se co nejdřív dostat k bodu, k němuž se Alice Chambers nakonec probojovala. Lepší vědět, než si jen myslet, že něco víš.
