Nejcharizmatičtější filmoví psychopati, jejich kolegové sociopati a jeden Slídil

Filmoví psychopati a sociopati jsou specifickou disciplínou, kterou nejčastěji potkáme ve snímcích hlavně detektivního žánru, ať už realističtějšího podání, anebo toho, jež vychází z komiksových příběhů. Výjimkou však nejsou ani těžká dramata a také potrhlé komedie, které téma poněkud odlehčují. Ale právě v okamžiku, kdy se zabrouzdává do vod zfilmovaných komiksů, je podívaná o to lepší a pro diváka přitažlivější. Dnes se ale zaměříme ne na ty nejrealističtější postavy z pohledu odborníků z řad doktorů a policistů, nejděsivější v otázce motivu a provedení a také ani ne na ty nejhororovější vyvražďovací magory, nýbrž na nejcharizmatičtější, pokud se to o psychopatech dá říct (a ono se dá, jelikož tato individua většinou bez námahy doslova oslňují).

Samozřejmě existuje řada filmů z prostředí psychiatrie, kde by se dalo pohledat, anebo také staré dobré detektivky na pokračování, kde se psychopat, jenž se umí ovládat, pere s jinými psychopaty, a tak je vlastně přínosem pro klid v duši majoritní veřejnosti. Anebo jsou tu také k mání příběhy zdánlivě „normálních“ týpků, kterým jednou zkrátka přepne pod tíhou lokální či globální nespravedlnosti a pak se zdánlivě zničehonic pustí do „práce“. 

Máme tu různé verze Jokera, Gordona Gekka z Wall Street (1987), Patrika Batemana z Amerického psycha(2000), Andrewa Cunanana z American Crime Story (2018) zaměřené na vraždu návrháře Gianni Versace, cinefily opěvovaný Mechanický pomeranč (1971) a postavu Alexe DeLargeho… a vlastně dá se pokračovat téměř do nekonečná. Zajímavosti ale je, že kolikrát u podobných postav, ať už mají reálnou předlohu, nebo jsou výplodem fantazie někoho, koho běžný život tak trochu unavuje, dochází k mírné záměně pojmů psychopat a sociopat, jelikož se řada charakteristik poněkud shoduje. A z toho pak vycházejí dlouhé debaty například na téma, zda je třeba starý dobrý Dexter více to či ono. Přitom nadřazeným termínem je v obou případech – porucha osobnosti. A už jen to je velice zapeklité téma.

V posledních letech, a možná i dávno před tím, se řada odborných pojmů poněkud zpopularizovala a začala se chybně užívat. Každý dnes má „depku“ a většinou ani netuší, co vše obnáší například taková skutečná klinická deprese. A pochopitelně každý výstřednější (i buď jen oblečením) jedinec je v očích veřejnosti hned „psychoušem“. Ale co přesně pojmy z titulku znamenají? Na to se mrkneme dřív, než se pustíme do představení těch rozhodně nejcharizmatičtějších filmových pošahanců a vysvětlíme proč tomu tak je. 

Kdo je tedy ten „psychouš“

Pochopitelně je toto téma více než komplikované a vysvětlování pojmů a jeho záměny patří do rukou odborníků z řad psychiatrů a psychologů, proto jen nastíníme základní rysy, abychom se do toho nezamotali, a zároveň vysvětlili to podstatné. Jak psychopat, tak sociopat se oba vyznačují jakýmsi projevem disociální poruchy osobnosti. Tito lidé se mohou potýkat s narcismem, schizofrenii, paranoiou a podobnými chuťovkami neslučitelnými s normálním (většinovou společností očekávaným) fungováním. Deviace se různí a též mají různou intenzitu. Ne každý psychopat je pochopitelně hned sériovým vrahem a může jen trpět například takovými projevy jako jsou patologické lhaní, nezodpovědnost anebo nedostatek empatie vůči jiným osobám a jejich citům. Či naopak mít až přehnané city ke konkrétnímu jedinci, nechybí též sklony ke krutosti, bezcharakternost… Možností je hodně.

Dle veřejně dostupných informací psychopatem se člověk rodí a sociopatem se stává. Enormní stres nebo vysoce traumatizující zážitek totiž může zapříčinit rozvoj poruchy osobnosti, jež před tím byla skrytá pod pokličkou normality. A co je víc zajímavé (pochopitelně pokud se bavíme o filmech a nikoli o sousedech), je ten fakt, že psychopati nejsou tak snadno rozeznatelní, jelikož často zastávají dobré společenské postavení, ve svém oboru mohou mít ty nejlepší výsledky a také se těší oblibě. 

Podobní jedinci, kteří už vrozeně mají rádi akci, se vyskytují například mezi novináři, státními zaměstnanci (policisty nevyjímaje), právníky, lékaři, kralují na špičkových pozicích korporátních podniků a jsou i mezi těmi, co prodávají akcie na burze… nebo cokoli prodávají. Takový menší koktejl zahrnující aroganci, odolnost vůči stresu, orientaci na cíl, chladnokrevnost, potřebu exhibovat a ničeho se nebát zkrátka zaručuje výsledky. Pokud to slouží dobré věci, je pak vše v pořádku. 

Sociopati jsou ve své řadě jedinci s poruchou osobnosti, která zapříčiňuje řekněme nestandardní chování člověka vůči jeho okolí. Vše se nabaluje na špatné sociální vztahy a graduje do nedostatku ohleduplnosti vůči jiným osobám a jejich citům, egocentrismu a libování si ve lžích, absence výčitek, sklonu k manipulaci a nedostatku studu. A vzhledem k tomu, že kdo si nic nevyčítá, nezná mantinely, tak i sociopati bývají kariérně velmi úspěšnými jedinci. A teď zpátky k filmům a postavám, které sice trpí poruchou osobnosti, ale díky tvůrcům a obsazení jsou charismatičtí a „něco na nich zkrátka je“.

---

A prvním takovým je Edward Nygma ze seriálu Gotham, který se vysílal mezi léty 2014 – 2019. Nygma začínal zcela nevinně jako forenzní vědec na místní policejní pobočce. Byl relativně plachý chlapec (o, ano, celkem klasika), který se vyznačoval nadprůměrnou inteligenci a věda ho upřímně fascinovala, stejně jako slečna Kristen Kringler, která pracovala v archivu a Nygmovi trvalo snad celou věčnost, než se konečně vymáčknul se svými city k brejlaté zrzce. Kolegové ho moc nemuseli a považovali za podivína, jelikož rád mluvil v hádankách, na které průměrně inteligentní majorita zkrátka nestačila. Nenápadná vizáž muže v brejlích a plášti mu moc bodů navíc nepřidávala… 

Nedá se říct, že by byl přímo podceňován, nebo že by se jim vyloženě opovrhovalo, ale i to bylo součástí jeho života nehledě na správné chování a nekonfliktní počínání. Pak se ale stala taková malá, nepříjemná věc (jakýsi spouštěč), která Nygmu poněkud roztříštila na hodné a zlé dvojče. A právě pak začíná zábava. Než se Edward stane přímo Hádankářem uteče celkem dost vody a dílů. Diváky však baví od toho prvního díky schopnosti přemýšlet kroky a kroky dopředu, dedukovat bez mrknutí oka a všímat si věcí, jež „primitivové z GCPD“ ani nemají šanci vidět a také chorobnou touhou nadřazovat svůj intelekt a stavět ho na piedestal každé plánované akce. Nikoho ale zas tak zbytečně nezabijí (až na pár přešlapů na začátku) a na rozdíl od kolegů z podsvětí, jež touží hlavně po bankovkách, jeho chápáním úspěchu je spíše cesta na vrchol zajištěná promyšlenými operacemi pohaněnými egem a potřebou být obdivován. 

Postavě samozřejmě přidává na charismatu Cory Michael Smith, jenž jí propůjčil svůj zevnějšek a také hercova geniální schopnost proměnit se z plachého a místy zapšklého podivína v prskajícího, výbušného zloducha s rozcuchanými vlasy a o několik tonů hlubším hlasem, a to do tří vteřin. Komiksový Hádankář není zrovna sympaťák, proto volba pohledného (a nadaného) herce je samozřejmě skvělým tahem tvůrců. Moc milostných vztahů během dlouhých 5 sezón Nygma nemá. Částečně to samozřejmě bude i tím, že nějakou tu dobu přeci jenom stráví v léčebně/vězení pro nebezpečné zločince Arkhamu. Kde samozřejmě hraje svou roli, místy detektivní, místy jde o součást většího plánu. A je pochopitelné, že během pobíhání chodbami a obdivování poruch ostatních „kolegů“ na lásku moc času nezbývá. Pak se navíc přidá dočasná ztráta intelektu, což Nygma nese nesmírně těžce, ale dokáže se přizpůsobit. Nechybí totální chaos způsobený Jokerem, no a tak dále a tak dále…

Gotham je skvělý seriál, pokud se člověk naučí nevnímat přítomnost adolescentní herecké verze budoucího velkého Batmana tedy Bruce Wayna. Nygma spolu s Oswaldem Cobblepotem, tedy Tučňákem, rozhodně patří k nejcharizmatičtějším postavám, na které diváka baví koukat, louskat hádanky a čekat na další skvělé rozdvojení hodného a zlého Eda. Ten ale ve výsledku zlý není. Plus minus samozřejmě. Když ho člověk nenaštve, nejspíš mu s láskou nabídne čaj. A k tomu taky sušenku. A pochopitelně i hádanku. 

Hádankář se jako komiksová postava vytvořená kreslířem Dickem Sprangem a spisovatelem Billem Fingerem, objevil už v říjnu 1948 pod střechou DC Comics. Mezi jeho schopnosti se tenkrát řadily geniální intelekt a brilantní schopnost organizovat a páchat nějaký ten kriminál. Též byl kvalifikovaným inženýrem, který si hravě podával programování a jako třešnička na dortu mu byla vymyšlená záliba v hádankách a hlavolamech. Komiksů s touto postavou vzniklo dost a také pár audiovizuálních děl. Tvůrci vždy něco málo pozmění a také mají ve zvyku přidávat do příběhu dříve neexistující postavy, proto to celé uzavřeme tím, že se Hádankář ze seriálu Gotham vřele doporučuje ke zhlednutí. 

---

A zatímco Hádankář vede diváka vyloženě jako diváka skrz příběh, hrdina dnes už netflixovského seriálu YOU (Ty), který za nějakou chvíli vypustí ven už třetí řadu, postava Joea Goldberga je vytvořena tak, že se divák po dobu odvedené stopáže chtě nechtě stává právě Goldbergem. Pouští jeho hlas do své hlavy a zapomíná na to, že neslídí v uličkách a za okny pozorujíc Joem vytouženou dívku srdce, nýbrž jen sedí na pohovce a líně pojídá nachos. 

Joe je klasický sajko stalker, který je posedlý konkrétní ženou a má pocit, že to, jak on miluje ji, ona má milovat jeho. A zatímco se chvíli zdá, že všechno kolem je souhra náhod, opak je pravdou. A aby se ONA konečně plachého (opět, ano) chlapce všimla a stala se jeho druhou polovičkou, hlavní hrdina odvede nemalý kus pošahané slídilské práce okolo. Správné věty, správné knihy, trocha rešerše… A pak jako typicky jedinec s poruchou osobnosti na pomezí psychopata a sociopata dělá vše pro to, aby svou oběť izoloval od okolního světa a naprosto si ji podřídil. 

Blondýna ale není zas takové neviňátko, jak vypadá a úplně se jí to celé nezamlouvá. A to ještě ani neví, že Joe má tak trochu co dočinění s jakýmsi skleněným boxem, do nějž ho kdysi dávno zavíral hodný „strejda“, což z něj nejspíše i vytvořilo to, čím se stal. Kde není kouř, tam není oheň? Anebo je to celé naopak? Druhá řada nabízí jinou ženu, která je poněkud cáklejší, než blondýna s vlnkami, a najednou vražd ve jménu lásky a donucení je hned o něco víc. 

Penn Badgley už jako Dan Humphrey ze seriálu Gossip Girl vykazoval známky herce schopného zahrát dobrého psychouše a tato role si ho vyloženě našla, nakrmila a vydala na pospas skleněným pohledům, monotónnímu hlasu a skrz hubenost těla děsivosti trčících žil. Seriál si také dobře pohrává s v posledních letech hojně probíraným tématem lidské hlouposti a také tím, co vše se na sociálních sítích sdílí s naprosto neznámými lidmi. Což Joemu jakožto sajko stalkerovi poněkud usnadňuje cestu směrem k vytouženému cíli. So creepy.

Zachránce nicotného života své vyvolené, která má diskutabilní vkus na kamarády, která je snad nesvéprávná a netuší, jak božský by se mohla mít. Ale Joe to ví. No… jak to skončí je asi jasné, ale před tím si divák deset dílů počká a zatímco čeká, se může stát hlasem a očima Joea a vlézt mu do lebky, pokud tedy chce. Sice pár týdnů bude koukat na lidi skrz nově nabyté vědomosti, jež poskytli scenáristi, když propůjčovali svoje pohledy na svět právě postavě Goldberga, ale komu to vadí?

A tedy hlavní otázka: proč je tato filmová postava charismatická? Proto, že Penn je prostě dobrý. Má svůj šarm a role psychouše mu sedí skvěle. Aby si ale podobné role tento baltimorský rodák neoblíbil až moc. Už letos v květnu se objeví ve snímku Here Today o jakýmsi stárnoucím komediálním spisovateli a pouliční zpěvačce, podle všeho ve vedlejší roli, jelikož podle IMDB není ani ten spisovatel a ani zpěvačka. Mihne také v kriminálním thrilleru s datem premiéry stanoveném na 17. června s názvem The Birthday Cake v hlavní roli s Ewanem McGregorem. Tam si zahraje jakéhosi Peena a také to nevypadá ani na první trojici postav. V tomto počinu si mimochodem zahrál i David Mazouz, ten, který vyrůstal do dospělosti hrajíc Bruce Wayna v Gothamu… to bude podívaná!

Obě řady seriálu YOU se zařazují do žánru psychologického thrilleru a byly natočeny podle knih You (2014) a Hidden Bodies (2016) americké spisovatelky a scenáristky Caroline Kepnesové. Třetí kniha s názvem You Love Me navazuje na Joeho dobrodružství prvních dvou počinů a tentokrát se hrdina už podruhé chce vzdát svého obsesivního chování. Znova na jiném místě potká jinou ženu, tentokrát jménem Mary. Zda je schopný dát sklony k násilí a destrukci k ledu už od tohoto dubna mohou zjistit ti, co si koupí knihu, ostatní si musí počkat na pokračování seriálu. 

Joe není „možná“, Joe je „ten pravý“. Jo, nebo ne?

---

Člověk, který miluje vraždy, sebevraždy, úchyly, maniaky a podobné existence, protože se jinak… nudí chudák. A není přeci na světě nic lepšího, než vystopovat, odhalit a sarkasticky se zasmát i těm nejzapeklitějším zločinům pod sluncem, i když k jejich rozluštění je třeba sledovat počasí v jiném městě nebo pozorovat milimetry prachu dva centimetry dál od knih… Benedict Cumberbatch je geniální herec s naprosto ojedinělým zevnějškem a krásnou britštinou (napsat jen angličtinou by bylo nedostačující, i když se skutečně narodil v Londýně. Ale je to právě ta britská angličtina, která v smršti dedukcí a černého humoru zní úplně nejlíp). 

Na rozdíl od dvou výše zmíněných egocentrických a svým způsobem střelených jedinců Sherlock není zlý. Nikoho nezabijí a je též mírně sebedestruktivní, což je místy sympatické. A jakmile se zapálí pro nějakou akci, nedá se zastavit, až si člověk říká, že by u toho mohl klidně i vyhořet. Ale jak se ukazuje, přijít na stopu a dojit ke zločinci je tím nejlepším naturalem 95, který pro svůj život geniální „vysoce funkční sociopat“ potřebuje. Jak už víme, s rozeznáváním lidí s poruchou osobnosti to není zas tak jednoduché, a to, že je někdo narcista, nutně neznamená, že je psychopat. A také, že když někdo moc nevychází s lidmi a nejraději by žil v bunkru, z něj hned nedělá sociopata, může jít třeba jen o sociofoba. 

Nygma má psychopatii v popisu práce. Goldberg se jako psychopat tvůrci neoznačuje, spíše je zařazován mezi narcisty, jež vlivem traumatu se začal chovat jaksi přehnaně ochranitelsky, až to celé graduje do vražd. Sherlocku Holmesovi ale tvůrci seriálu Sherlock, jenž se vysílal dlouhých sedm let, až do roku 2017 a nabízí čtyři řady, jeho osobnost vyhranili prostřednictvím do jeho úst vložené legendární hlášky: „Nejsem psychopat, ale vysoce funkční sociopat“. Což z něj najednou dělá celkem roztomilou běžnou bytost, která si jen hraje se zloduchy a je pro společnost více než prospěšná, nehledě na to, že tu onu společnost tak úplně nemusí. 

Sherlok Holmes jakožto postava se narodil myslí a rukou spisovatele sira Arthura Conana Doyla v dalekem roce 1887 a jako místo bydliště dostal adresu Baker Street 221b. Filmových adaptací tohoto díla vzniklo celkem dost, ale nehledě na charisma například Roberta Downey Juniora v trilogii Sherlock Holmes (2009 – 2021) na jejíž třetí díl se stále čeká kvůli dnes tak populární chřipce, Cumberbatch je svým zjevem přeci jenom o levly poutavější jako podívaná a pokud se budeme bavit o tvorbě posledního desetiletí i ten nejlepší. 

---

Začínali jsme komiksem, pokračovali vraždami z posedlosti a navazovali dílem sira Doyla, zakončíme to celé postavou Louise Blooma, která je svým způsobem specifická, jelikož je poháněná momentálním a následně dlouhotrvajícím zápalem pro „content making“ na hraně, který přerůstá do zkreslování reality v médiích a osobnost hlavního hrdiny uzavírá v jakémsi vlastním chorém světě. Je to psychopat? Je sociopat? O tom se stále vedou debaty, ale to, že s Bloomem rozhodně něco není v pořádku, snad nikdo nezpochybňuje. 

Slídil z roku 2014 se v tomto žebříčku ocitl hlavně díky herci Jakovi Gyllenhaalovi, který se pro tuto roli z normálně hezkého muže proměnil v chodicí kost s vykulenýma očima. Vyhublost je celkem typickým vizuálním rysem lidí, kteří zrovna prožívají například psychózu a pro postavu nadobro zmagořeného člověka, který žízní jen po tragédiích, je podobná hra s tělem bezesporu nadstavbou. Nenápadně se nabízí odbočka k herci Christianu Baleovi, který je legendou, jež dokáže kvůli roli extrémně zhubnout, anebo naopak ztloustnout, až je naprosto nechutný. A Gyllenhaal mu svým účinkováním v tomto snímku před sedmi lety jasně řekl: „Kámo, nejsi tu sám“.

Sledování příběhu chlápka zlodějíčka, který na začátku snímku jen hledal práci a pak se to s ním celkem zvrtlo a pustil se do páchání specifických zvěrstev za hranou etiky, je napínavou dvouhodinkou s téměř osmihvězdičkovým hodnocením na IMDB. A už jsme zase u tématu –kolik odmítnutí člověk dokáže snést, než mu nadobro hrábne a pak svět plný krve, bouraček, vražd a nebezpečí se stává útočištěm chorého mozku. Částečně upravená realita Blooma fascinuje natolik, že snad ani není cesta zpět z kolotoče extrémní rychlosti a dodávání záběrů do televize, která lační pro průserech úplně stejně jako když kdysi ke konci 19. století zakladatel bulvárního deníku Daily Mail baron Northcliff chtěl, aby mu dali „jednu vraždu denně“. A pak že média padají na dno dnes, to už se stalo dávno, přátele! Jedeme dál.

Atmosférické drama drží napětí a pokud, i když to zní možná hrozně, třem výše zmíněným postavám člověk tak trochu u sledování drží palce, tady je to poněkud na hraně. Do postavy se nedá vcítit, ale jen se staženýma ušima sledovat, čeho všeho je schopen člověk, jež se dostane do podobného psychického stavu, který nastartovalo společenské nepřijetí. Postava doslova vyrostla ze substrátu namíchaného ze dvou složek –  nezaměstnanosti a kapitalismu. Což je vcelku stále aktuální situace, a to nejen v Americe.

Na závěr se už jen nabízí otázka: Co je horší psychopat nebo sociopat? Co by na to odpověděl Hádankář? Hm?