Zajet si do Paříže v dnešních dnech chce tak trochu kuráž, ale pokud se vám naskytne nejen tato možnost, ale i eventualita menší sondy do života mladých Francouzů, i když prostřednictvím filmového plátna, proč toho nevyužít? V českých artových kinech se právě promítá nový snímek devětašedesátiletého francouzského režiséra Jacquese Audiarda s lakonickým názvem Paříž, 13. obvod.
Tentokrát ale nepůjde o akční thriller, v němž je město croissantů rozděleno na ghetta bez pravidel a David Belle nekompromisně všechny zachraňuje nejen skrz brilantně postavenou choreografii parkourových kousků, jak tomu bylo u snímku Okrsek 13 z roku 2004, nýbrž o černobílé drama sledující životní příběhy čtyř mladých lidí, kteří nemají život zrovna srovnaný, ale díky faktu, že se jejich cesty v určitém momentě poněkud prolnou, ledacos se pro ně změní.
Snad neexistuje generace, k níž by se častěji přidávalo zdánlivě romantické slůvko „ztracená“ (pojďme vesele ignorovat Gertrudu Steinovou a její Lost Generation tehdejších spisovatelů, už je tomu plus minus 100 let, je čas se pohnout do přítomnosti) … Mileniálové, ať už ti mladší, kterým táhne na třicet, nebo ti starší, kteří se už snad beze smutku v očích přehoupli přes onu nesnadnou hranici čtyřiceti let, to nejspíš jen těžko dokáží vyvrátit. Nebudeme se pouštět do vysvětlování ročníků narození a souvislosti nejen s novými technologiemi, nabídkou, poptávkou a reklamou, ale přesuneme se rovnou do Paříže a přesněji jejího 13. obvodu. Tam se odehrává příběh čtyř ústředních postav s odlišným backgroundem, jež však má jedno společné, jsou to převážně třicátníci a jsou ztracení… tak či onak.
Šedé věžáky kulisou a atmosférou
Celý počin vznikl na základě tří krátkých grafických příběhů – Amber Sweet, Hawaiian Getaway a Killing and Dying amerického tvůrce Adriana Tomineho, které přišly režisérovi do ruky a hledání námětu pro další snímek bylo rázem u konce. Tváře a herecký výkon filmu propůjčili hvězda současného francouzského filmu a režisérka Noémie Merlant, kterou mohou čeští diváci znát jako malířku z Portrétu dívky v plamenech, dále herečka a zpěvačka Jehnny Beth a relativní nováčci Lucie Zhang a Makita Samba. Práce na scénáři se mimo režiséra zhostili Céline Sciamma a Léa Mysius.
Jeden muž a tři ženy ani v tomto krásném věku, kdy už se tak trochu očekává byt, první dítě a zasazení třešně na zahradě (minimálně v části střední Evropy, ale určitě ne v Itálii), ať už je tomu tak z jakéhokoli důvodu nejsou schopni a ochotni se jakkoli vázat. To pochopitelně obnáší chaotické vztahy a večírky, což pak musí nutně vyústit nejen do morální kocoviny. Kulisou krátkého životního období, jež snímek zachycuje, slouží brutalistní pařížská čtvrť Les Olympiades (což je originální název filmu před překladem) a po pár vteřinách na googlu a pár fotkách těchto skvostných betonových skleníků pro lidi, je víc než jasné, že čtvrť to nebude zrovna vřelá, nebo snadná pro život.
„Tato čtvrť vznikla díky renovačnímu programu ze 70. let 20. století, a proto je v ní dobře patrná architektonická homogenita. Jako pocta zimním olympijským hrám v Grenoblu roku 1968 je každý věžák pojmenovaný po městě, které olympijské hry v minulosti hostilo: Sapporo, Mexiko, Athény, Helsinky, Tokio… Ulice se jmenují podle olympijských sportů: rue du Javelot [Oštěpařská], rue du Disque [Disková]. Olympiades jsou originální, exotickou a živou čtvrtí, kde se mísí různé sociální skupiny a kultury. Postavy z filmu v ní žijí a kříží se tu i jejich cesty. Název Olympiades také odkazuje na sportovní výkony a při troše nemravné fantazie může odkazovat i na sexuální úspěchy jednotlivých postav,“ vysvětluje režisér snímku Jacques Audiard.
Rozpolcenost a vášeň
Těžko říct, jak to mají Francouzi se schůzkami společenství vlastníků, ale dát dohromady tolik lidí, byť jen z jednoho paneláku, chce víc než odhodlání. A tam někde v bytech a ulicích, jež neslibují teplo britského pubu, jelikož se jedná o architekturu věčného podzimu, který znásobuje černobílá kamera, se potkají postavy. První je výřečná a drzá Émilie, rozpolcená nejen kvůli střetu dvou kultur, z nichž pochází. Po mnohaletém studiu na univerzitě se rozhodla – a zdá se, že záměrně –, že se bude poflakovat od jedné podřadné práce k druhé, momentálně je takovým místem obyčejné call centrum. Kromě hlavního zaměstnání si přivydělává pronájmem volného pokoje, a tak navazuje intimní vztah se svým novým atraktivním nájemníkem, mladým učitelem literatury na střední škole Camille, který je znechucen školským systémem a vyžívá se v, řekněme, ženské přítomnosti.
A jak tak nemá úplně dost, přitahuje ho i nedobytná třiatřicetiletá Nora, která přišla do Paříže, aby se vrátila zpátky do školy. Ta zase tráví noci videohovory s cam girl Amber, která jako jediná žije dost daleko od francouzské metropole. Snímek přináší hodně vášně a blízkosti, jež z ní vyplývá, což k artovým snímkům zkrátka patří. Postavy musí čelit zkušenosti, kdy dosavadní rozčarování střídá odmítnutí iluzí o tom, kým jsou a možnost poznat a přijmout, co skutečně chtějí a milují.
„Co se vlastně odehrává v dnešní době Tinderu a „sexu na první schůzce“? Můžou v takových podmínkách existovat hovory o lásce? Samozřejmě že ano. Jak o tom můžeme vůbec pochybovat. Ale v jaký okamžik vstupují do hry? A jaká slova se v nich používají a jaký je protokol?“ To jsou jen některé otázky, které zajímaly samotného režiséra snímku ještě na začátku cesty a odpověď na ně jistě hledá nejen on. Grafické romány Adriana Tomineho přilákaly tvůrce především díky postavám, jež jsou nejen ztracené, ale také pátrají po něčem, co nedokážou přesně definovat. Nabízí se psychologický poznatek o tom, že člověk přirozeně neví, po čem touží, dokud to nespatří a neuvědomí si, že přesně to chce. Odpověď alespoň na jednu otázku, co nakonec chce čtveřice hlavních postav, je snadno k nalezení. A to v těchto dnech v kinech.
