Na konci ledna prostřednictvím iVysílání zveřejnila Česka televize druhou půlku dokumentární série s názvem RapStory v režii Šimona Šafránka. Scenáristy má počin hned tři – zmíněného režiséra, střihače Šimona Hájka a hudebního publicistu a spisovatele Karla Veselého. Projektu se zúčastnilo hodně zvučných, a hlavně významných jmen z lokální rapové scény. Řada ne méně výrazných se však na online obrazovce neobjevila vůbec.
Nejdříve v úvahu připadala spekulace, že za to může i ten fakt, že nebylo zas tak snadné rapery k účinkování v dokumentu vůbec přimět, jak dříve avizoval Veselý v prosincovém rozhovoru pro Prostor X. Tato spekulace se však vmžiku rozprášila jeho včerejším rozhovorem pro DVTV, kde zmínil, že kdo se natáčení zúčastnit měl, tak učinil. Konkrétní jména jako vizitka všech. Fenoménově, vývojově, celkově. Tak či onak, série je venku. Na začátku veškerých úvah po zhlednutí sice stojí otázka „Na koho přesně dokument cílí?“, na konci je ale přeci jenom důrazná tečka s tvrzením „Dobře, že vznikl.“ Ale než se dostaneme k tomuto výstižnému závěru, pojďme krátce shrnout, co nedopadlo zas tak jednoznačně vítězně.
Začneme tím, že by RapStory měl být rozhodně delší. Stopáž v průměru (pod) deset minut (nehledě na avizovaných 12) na díl vzhledem k až klipovému podání plnému mlčenlivých póz a útržků hesel a frází, neposkytuje dostatečný prostor pro vysvětlení podstaty věci. Jak Karel Veselý v DVTV objasnil, Česká televize nabídla tvůrcům konkrétní formát zahrnující i stopáž jednotlivých dílů. Oni ve své řadě ten formát vzali a tak vycházeli z nabídnutých možností. Zmapovat plus minus 30 let rapového žánru na lokální scéně v necelých 120 minutách… Zkrátka… při nejmenším hodně velká výzva.
Dramaturgie naráží na stopáž
Další otázka, poněkud závažnější, se týká čistě dramaturgického uchopení. Těžko říct, kolik materiálu měli tvůrci k dispozici, kolik toho rapeři byli ochotni sdělit. Třeba materiál místy i chyběl, ale… Když mají dva rapeři (a například v případě Yzomandiase dokonce jen jeden) celý díl jen pro sebe a pak se třeba v takové osmičce jich objeví mraky, nastává problém. Nejenže je člověk nestíhá počítat a zapamatovávat si jména, ale dramaticky se zužuje prostor, který každý z nich může využit na to, aby poslal moudra do světa. Ve výsledku jeden mluví o merchi, druhý o autoritě, třetí o trollingu, čtvrtý nestihne nic než jen dvě věty. Mezi jednotlivými výpověďmi tak není jakýsi průsečík, jakési zúžené (přínosné) společné téma, mimo to, že jsou všichni podmnožinou rapového žánru.
Třetí otázka, která mimo jiné nejednou zaznívá i v komentářích na ČSFD, kde má dokument momentálně něco málo přes 430 hodnocení (a stabilních 69 %), což není moc vzhledem k tomu, že je dílo venku už téměř tři týdny, je: „Komu je tento počin určen?“ Jelikož skutečně pro lidi, kteří „nerdujou“ rap, RapStory nemůže nabídnou nic víc než jen nové záběry dobře známých hrdinů, a i to v omezeném množství. Ale pro ty, kteří o českém rapu nevědí vůbec nic, až na nějaké napůl ztracené povědomí o existenci Vladimíra 518, který celkem rád okupuje střechu prvorepublikového funkcionalistického mrakodrapu, jež stále existuje na Žižkově a dnes nese název Radost, budou úplně ztracení.
Pokud to všechno výše zmíněné necháme stranou a vezmeme tento dokument jako na hlášky a patos bohatý videoklip nabušený bity, bassy a skvělým nasvícením, tak v otázce efektu, de facto téměř nemá chybu.
A tady opět navážeme na dramaturgii, tentokrát v otázce střihu. Nejde o žádné rejpání, skutečně ne, ale způsob, jakým jednotlivá jména, útržky pointy nebo názvy skladeb skáčou přes obličeje raperů, mate až moc. Pokud divák zná jen část zúčastněných, nebo nikoho, je navěky ztracen mezi všemi těmi písmeny. Nikdo nedokáže hned po prvním zhlednutí neznámého obličeje přiřadit jméno k dotyčnému a už navždy si pamatovat o koho se jedná (možná nějaký génius třeba…). Pro nezasvěcené by tak bylo fajn, aby se jméno zobrazovalo pokaždé, kdy se raper začne vyjadřovat, jinak vše zůstává v minutách minulosti.
Tobě víc, tobě míň
A taková poslední maličkost, která nebyla tak úplně vychytaná, se týká rozdělení (moci) stopáže mezi tvůrci, kteří se v dokumentu objevují. Maličko to dokonce působí tak, že žádná strategie tam jakoby snad ani nebyla. U prvních dílů to ještě jakž takž dává smysl a rapeři jsou k sobě nějak přidružení alespoň obdobím, graffiti a gramofon backgroundem, ale pak se vše strašně promíchává.
Český rap během posledních plus minus třiceti let přeci neměl jen dvě fáze:
– ti co začínali a ti co je trolili
a pak
– novodobí interpreti, jež vyvstali ze zákoutí sociálních sítí a ani nechtěli jít natáčet svých pár vět do České televize.
Ale jak jsou po těch, kteří s rapem v Česku začínali, všichni ostatní střihem naházení naráz a jen s pár větami, nezůstává prostor vysvětlit divákům dost zásadních věcí. Stopáž, kterou zabírá vyprávění o merchi by se dala využit například k podrobnějšímu vysvětlení změny zvuku a ne to odbýt například hláškou, že dnes jde o generaci „líných zm_dů“ a taky, že se zpohodlnilo díky exploatací auto-tune.
Jde o celkem zásadní změny a nevysvětlit je je zkrátka škoda. Také se tak trochu blíž dostat k vizuálu novodobých českých raperů, kteří mají na obličeji Lil Wayna, Lil Peepa a bůh ví koho všeho ještě… Zkrátka a dlouze, je toho hodně, co by se mohlo objevit a neobjevilo. Faktem také je, že celkově při sledování tohoto dokumentu se člověk musí naprosto oprostit od skutečnosti, že existuje americký rap, ruský rap, francouzský rap… a zůstat mentálně jen v tuzemsku, protože řada věcí se ve světě odehrála poněkud daleko dříve (a to se nebavíme o devadesátkách), proto musíme zohledňovat lokaci.
RapStory je skvělý spouštěč
Pokud to všechno výše zmíněné necháme stranou a vezmeme tento dokument jako na hlášky a patos (ten je různý, může spočívat v chození ze strany na stranu po „podiu“, ksichtění se v brýlích nebo odevzdané hrdosti na stav notorika) bohatý videoklip nabušený bity, bassy a skvělým nasvícením, tak v otázce efektu, de facto téměř nemá chybu. Tato série totiž snadno dává jakési nakopnutí pro zvědavého člověka, který nezůstane jen čumět na to, co mu trojice filmových tvůrců nabídla. Ale vezme noťas a vygoogli si ty rapery, pustí si jejich hudbu a udělá si nejen obraz o současnosti vs. minulosti, ale také vlastní názor na celou věc. A těm, kterým se vše musí rozžvýkat, by asi neprospělo ani deset dílu po padesáti minutách.
Takže suma sumárum je vlastně skvelý, že dokumnet RapStory vznikl. Stihl ještě nabrat a nahrát i ty, co už jsou zaprášení zvuky minulosti (i když ne všichni) a také nakousnout skutečnost, že tu jsou další kluci, kteří na YouTubu mají miliony zhlednutí a vyprodávají haly. Zajímavostí také je, že část tvůrců současné české rapové scény tvoří potomci těch, kteří v Česku našli nový domov, ať už mají kořeny v Bulharsku, Moldavsku, Rusku či Kazachstánu. Novodobý sound, současné pocity a pocta prvním – to vše je k vidění v RapStory. Současný rap je jiný a je skvělý, jak je jiný. Smutné by bylo, kdy se po téměř třiceti letech nic nezměnilo. A jak se bude vyvíjet dál, ukáže čas, hlavně to celé sledovat.
A ještě pár videí, ať nejsme jen u slov.
