Jsou občas filmy, které si pustíte jen pro shodu náhod. Trailer vám přistane před očima tak nějak včas. Nic nečekáte, ale víte, že je to tak nějak pro vás. Vesmír to tak chce. Ta message možná, estetika možná, smysl… I když se nechystáte vdávat, nemáte byt v paneláku a ani nesníte o tom, že o sobě jednou lidem řeknete, že píšete básně. Samozřejmě beze strachu, že to nepochopí. V každém z nás, mileniálů, je trochu Ilony z Renovace. Protože strach, nejistota, roztržitost a neustálý vnitřní souboj mezi vlastními sny a pracně vykonstruovanou vnější image ve světě, kde se neustále soutěží a srovnává, je zkrátka něco, co je mileniálům více než vlastní.
Víte, co na sobě mám nejradši? S kapkou sarkasmu? No dobře… s naběračkou sarkasmu… Tak to je takový malý nešvarový jev, že když jsem hyper přepracovaná a jsem jen koooousíček, krůůůůčiček od dotažení toho velkého a smysluplného, na čem dlouho a smysluplně pracuju, jsem naprosto vědomě schopná od toho zdrhnout 😃 Prostě beru a zdrháááám. A takhle mi stačil mikroskopický impuls (provozní email ohledně stavu domény k tady tomu mému občasnému počinu) a já „No dobrý deeen! A proč bych zrovna teď něco nenapsala?“ Stejně se mi útěk od té velké věci nááááramně hodí 😁
Jsem věčně extremně nevykecaná a taky konstantně hyper emocionálně roztroušená. A ne, není to tak, že bych takhle kolem Kulturního kanclu chodila rok a předstírala, že neexistuje. Já o něm vím! A dokonce sem někdo i chodí a něco si i čte, což mi dělá radost. ALE. Po letech psaní, a řekněme mírně, vyhoření, abych měla chuť dávat písmenka dohromady, musí se stát přinejmenším zázrak, nebo alespoň něco nadmíru úžasného a emocionálně povznášejícího, což přiznejme si, nalejme si černého čaje, v naší době 😃 … se děje, ale ne tak nápadně jako všechny ostatní světové události.
A také se k tomu nepsaní přidává i ten fakt, že jakožto typická sova, která už ale třetím rokem chodí vzorně spát ve správný čas, aby hlavička zůstala celá a úzkosti byly udržitelné, chytám chuť podělit se se světem o něco straaaašně zajímavého, až když jsem obličejem v polštáři obklopená vůní levandule s naději v absenci nočních můr. Ležím a úplně mi před očima skáčou věty a já si nadšeně říkám „ty kráso, no ty krááááso, to je vončo, tak zejtra!“ A zejtra vstávám, a no ty kráso, nadšení střídá, no ty kráso, uvědomění, že moje texty jsou všem asi tak u hýždí a asi je to celý vlastně celkem k ničemu vzhledem k tomu, že času vyprodukování článečku zabere požehnaně moc. A takhle už letos nevyšlo třeba sedm faaakt dobrých věcí. Ale oddělat KK prostě nemám srdce, furt vím, že i když jen jednou za rok, tak něco napsat určitě chtít budu a chci mít kam, k sobě, žejo 🤡
Mileniál není mileniálem, pokud nemluví o svých pocitech
A abych se konečně dostala k pointu! Včera jsem viděla dobrej film! Ale relativně náhodou a také po dlouhé době. Když už jsem před časem chtěla zhlédnout dokument o architektuře od Vladimíra a šla tedy na ten KVIFF, s politováním teda, že Aerovod už není , což jsem díky někdejší tiskové zprávě už samozřejmě věděla… začal mi po registraci chodit newsletter s novinkami. A tak tam jednoho dne přistál trailer k filmu Renovace. A já nevím proč, možná proto, že jsem v sobě ještě stále nedoderatizovala postsovětskou mentalitu a zbytky hipstashit estetiky, nějak mě to zaujalo. No vemte si – staroušské svetry (*skandinávské, ano, skandinávské, asi 😅), chátrající paneláky, žádnej makeup a fikus lyrata v každém záběru… no panečku, šlo tomu snad odolat? Jako by venku byl znova rok 2014 proboha! Chyběla už jen club-mate lahev v každém druhém záběru a bylo by.
A pokud jste dočetli až sem a už jste si tak čtyřikrát řekli, co je to za recenzi, když furt tlachám o sobě a svých pocitech, tak, přátelé, o to tu právě jde! Film se totiž tváří jako hymna mileniálů, je o mileniálech a mluví se jim, tím filmem, k mileniálům. A já jakožto typicky neurotický, plný pochybností a strachu z cizího hodnocení mileniál, k tomu sakra mám co říct. Už teď si z nás na sockách dělají srandu, hrozí nám stejný osud jako boomerům. A to je zlý, lidi, fakt zlý to bude😅. Proto když už tu máme něco tak, řekla bych, až zastarale romanticky pojednávajícího o mileniálech, chci k tomu něco říct! A dělit se o své pocity je přeci tak mileniálské, no ne?
Jistota nejistoty
Všichni jste schopni si vygooglit jméno režisérky snímku, udělat si pěkný večer během snahy přečíst jména herců z Litvy a také si pustit trailer (klidně tady výše, není zač, jsem praktická😉), což je vlastně pecka, protože díky tomu jste tak nějak obeznámeni. Ale pojďme to trochu shrnout. Máme tu Ilonu, překladatelku z norštiny, která se vrátila do své rodné pobaltské země, poté co ve Skandinávii pobývala, ale víc nás už zajímat nemusí. Doba je teď, ta, co je zrovna venku, i když nábytek a oblečení ve filmu tomu napovídají asi tak nijak.
Minulost utlačování země Němci a Sověty tam žije svoje přítomné dnešky stejně živě jako tady v Česku, válka na Ukrajině stále probíhá, a Pobaltí, jak víme, je zeměpisně tomuto problému poněkud hodně blízko. Ilona má milého a hodného přítele, sestěhovali se spolu do nového bytu, v němž zjevně plánovali šťastný klid a harmonii, jenže najednou se dozví, že je místo klidu a harmonie čeká hlučná rekonstrukce exteriéru budovy, která potrvá dlouhých sedm měsíců. A v tom rekonstruovaném paneláku se mezitím odehrávají různé lidské příběhy, bolesti a křivdy, na něž se můžete během stopáže podívat. Každý z mnoha sousedů má to svoje a kupodivu jsou ochotni se o to podělit i s holkou, která se tváří, že postrádá emoce.
To je to v kostce, ale pojďme si kousíček odloupnout, rozházet ho na drobečky a zmínit scenáristické momenty, které jsou buď klíčové, anebo přinejmenším zajímavé. A většina se samozřejmě tyká naší hlavní hrdinky Ilony. Její milý je příběhově relativně nadbytečný, protože to tvůrci takto chtěli, jde jen o to, jak se rozhodne Ilona. A Ilona toho řeší hodně. Kromě stěhování do krásného, zdobeného paneláku před zhroucením jeho pláště, zalejvání kytiček, zarovnávání takového množství knih v bytě, že jsem tolik viděla naposledy…. No nevím kdy… asi nikdy, má i jiné starosti. Třeba pochybnosti, zda chce mít děti, zda se chce vdávat, zda vrátit se do Pobaltí z Norska byl vůbec dobrý nápad… kdy bude zase schopná překládat v tom rámusu, protože jí to zrovna moc nejde…
Aby její pochybnosti byly o to víc těžké, možná až neúnosné, má velice empatickou maminku, která jí ve všem fandí, strašně je na ní hrdá a nezapomíná ji tím šikanovat ve stylu „ale podívej na Kačenku, kam to dotáhla“. A mezitím co Ilona nestihla ocenit ten fakt, že jim renovace pláště budovy zachrání do budoucna nějaký ty finance, stihla se oddávat představám ve své hlavě, jak by ji ukrajinský dělník Oleg, který měl to štěstí opravovat zrovna její balkon, mohl rozumět více nežli kluk, s nímž sdílí postel, novy byt ve starém paneláku a dva roky vztahu.
Mileniál nechápe, že si lže, že je k sobě upřímný
A teď k tématu, proč je Ilona tak emocionálně sebedestruktivní (jako většina mileniálů). A ne, že to tak není! Už jen to, jak jí těstoviny, je emocionálně vyčerpávající. A ne, nebudeme se tu bavit ani o tom, že ji mlčenlivý a smutný dělník z Ukrajiny, který kdysi také maloval, dokázal přepnout z modu „zadaná“ na „skoro rozejitá“. To je taky takový pomíjivý. Kdyby ji každý tři dny strkal ponožky do koše v koupelně a nedejbože nebyl tak tajemný a zajímavý během každé odpolední kávy, byl by v představách nahrazen někým jiným. I když této „zápletce“ se snímek věnuje dost urputně, až by nepozorný divák si nevšiml toho důležitějšího.
Ale třeba momentíček, kdy Ilona necítí, že by na sebe měla být hrdá, protože je překladatelkou z, přátelé, NORŠTINY a že na světě je třeba fakt málo lidi, co by se do toho pustilo (já nevím, je to běžné? Nemyslím si úplně😃). Ale to ne, holka se nám za to pomalu stydí a svoje opravdové sny v podobě nazývat sama sebe básnířkou může svěřit ne typkovi, kterého si asi plánuje brát, ale cizímu „kolemjdoucímu“ Ukrajincovi, který měl tu neopatrnost jí nabídnout cigárko.
Což mě tak trochu odfoukává (ne tím kouřem, ale větrem asociací a dedukce) směrem k myšlence, jak moc se lidé bojí sami sebe a svých přání. Jak moc se vlastně v tom smogu cizích cílů a názorů ztrácí(me) a jak je pro ně(nás) těžké i sami sobě přiznat to, kým chtějí(me) být. Jsou(jsme) natolik zaseknutý v okovech názvosloví, času a prostoru, který si ONI(MY) MYSLÍ(ME), že by vyzněly, vypadaly, působily naven lépe. Přiznat sama sobě po třech desítkách let strávených na tomto světě, co opravdu chceš – je těžké, obzvlášť když většina těch let padla na snahu zavděčit se, zalíbit se, nezklamat a nějak se u toho tvářit. A pak, najednou se toho všeho vzdát? No, je to sakra odvážné a ne každý je toho schopný, co si budem.
Třicet je jen číslo, ale musí se obhájit
Krize třicítky je téma, ne nějž se ve snímku také dost tlačí. A je dost pravděpodobné, že ještě nějakou chvíli to tak ve společnosti bude i nadále. Ne každý totiž zatím viděl podcast od Mel Robbins a tak ne všichni se stihli přehoupnout přes ten fakt, že nežijeme v roce 1920. A ano, pro ženu a reproduktivní systém… je to zkrátka stres. Fyziologie a biologie nehledě na veškeré AI a létání do vesmíru se nám nijak zásadně nemění. Je to jako s mozečkem. Občas to prostě nedává. Důležité je – se přes třicítku přehoupnout, pak vše začne dávat smysl, pokud se tomu člověk vědomě nebude bránit samozřejmě.
Nebudu už asi nic dál nijak upřesňovat, protože jsem přesvědčená, že si z filmu každý divák vezme to své. I když jsme všichni mileniálové, bolístky máme každý svoje a ozve se v nás také něco pokaždé odlišného. Jen řeknu, že závěr snímku byl tak klidný a tak nenápadný, že mi síla a smysl posledních replik došly až po nějakých dvaceti minutách. Vlak s destinaci podvědomí dojel do cíle. A když už jsem celou dobu byla tak mileniálsky upřímná – brečela jsem. A bylo to boží. No. Takže tak. Film neurazí, a při troše empatie a schopnosti přemýšlet se vám bude i líbit. Enjoy!
