Seriál Emily in Paris rozsvítil displeje notebooků ke konci roku 2020. Proč právě rozsvítil? Protože nabídl barvy, pohádku, naivní dětskou lásku a snový život. Který možná… asi, nejspíš někde existuje, někde, kde se sen rozhodně nesetkává s realitou. Tam, kde Paříž je čistá a ženy se oblékají tak, jako by se zrovna chystaly na maškarní. Stejně jako kdysi v Sexu ve městě a věčné lásce s názvem Ďábel nosí Prada. Co víc si přát?
Seriál pochází z „dílny“ více než zkušeného producenta, který nabídl světu ikonický, legendární a nikdy nestárnoucí, již zmíněný Sex ve městě, spíše stárnoucí ale ne méně legendární Beverly Hills 90210 (který nás mimo jiné naučil pít pomerančový džus k snídani) a také pak jeho moderní pokračování s názvem 90210: Nová generace (v němž it-girl miluje šprta) a vtiskl se i do dospělacké verze 90210, tedy Melrose Place (kde vše přitvrzovalo s každým dílem) takže, přátelé, potlesk – mata faka Darren Star. Wikipedii alias ČSFD a IMDB dohromady máme za sebou a teď se pojďme podívat, proč je tak brakový seriál z titulku je vlastně tak strašně dobrý.
Když vyšla první řada, doporučila jsem Emily in Paris kámošce jako nereální, hloupoučkou ale skvělou věc na pohodu. Proč nereální? Protože Frantíci nejsou tak milí, jako v Emily in Paris (ani tam nejsou zas tak milí :D), Paříž fakticky není tak čistá jako v Emily in Paris (ani náhodou, kámo) a Pařížanky se fakt neoblíkají tak, jako ty z Emily in Paris. Třikrát paralelní vesmír a nemůžeš se odtrhnout od obrazovky.
Chicago vs. Paříž
Seriál navazuje na lesk Sexu ve Městě, na nedosažitelnost a kariérní sny s naprostou paralelou v příběhu Ďábel nosí Prada (což je až příliš, jelikož i přítel Andy byl kuchař a tady máme zase kuchaře) a přináší sen v luxusním balení pro všechny holky, co milují módu, a tak moc by si přály být součástí všech těch makronek, flitrů, podpatků neslučitelných s terénem a divných francouzských Gabrielů, kteří na ně nedokážou přestat provinile, zamilovaně zírat.
Do Paříže situovaný kuchařský archanděl jménem Gabriel sice hraje v seriálu velmi důležitou roli, protože je mokrým snem protagonistky z prostředí marketingu a PR, ten se na chvíli dokonce stane skutečností, ale s každou řadou je více a více méně žádoucí. Protože do popředí se dostává válka gangů, a to amerického Chicaga versus francouzské Paříže, tedy šéfky číslo jedna v podobě Madeline a šéfky číslo dvě v podobě Sylvie (Silvíííí). A nepůjdete pro štěstí daleko, abyste uhádli, že šarmantní, svobodomyslná a dost náruživá Sylvie dopadne jednoznačně líp než své základně oddaná šéfka z nějaké ty Ameriky. U toho R u Ameriky se chce úplně zakokrhat, jak to to dělají Francouzi, text to však neumožňuje, tak si jen představte, to „AmeRRRRiky“.
Jasně, mistňáci jedou, asi tak stejně jako ve druhé řadě Bilého Lotusu, kdesi na Sicílii. Nemáte šanci. Casting na muže je (ne, neřeknu dechberoucí, jen tiše mrknu, anebo… ne, prostě to řeknu) je dechberoucí. Protože každý je tak jiný, a tak charismatický. Až na Gabriela a toho od kámošky-zpěvačky… toho snoba… jak jen se jmenuje… ten s vrtulníkem, který rozfoukal celou slavnost a nikdo mu neřekl, že je zkrátka kokot. Jooo, už vím – Nicolas… Nic moc 😀 tomu se fandit nedá. Narozdíl od neskutečně charismatického Luciena Laviscounte, který pro EmilY hraje druhé housle, jež se jmenují Alfie (ne, ne Pennyworth, jiný Alfie) s neskutečným šarmem a „che-ja-majt“ britským přízvukem.
Ale pojďme zpátky k hadrům, protože hadry, excuse-moi, v tomto seriálu hrají větší roli než nějaký scénář, který se drží jen na tom, že EmilY miluje GabrielE a Gabriel miluje EmilY, ale prostě Romeo a Julie se musí povařit a promučit k tomu, aby se zbavili té blondýny, chudáka sympaťáka a nějakých těch mantinelů, které si sami postavili, aby se nestali párem… Zkrátka, peří je veselejší. Fakt.
„Tajné pravidlo“ luxusních brandů
Víte, jaké je hlavní pravidlo (jasněěě, nepsanééé) luxusních brandů? Musíte pro zákazníka vytvořit pocit nedosažitelnosti, paralelní reality, snů, pohádky, něčeho, k čemu běžný smrtelník nemůže dojít, ani kdyby si přelámal všechny nohy, zuby a prodal ledvinu. Věta „tam nikdy nenakoupím“ je klasika, ale… Vůbec nevadí, že na toto vnuknuté klišé existuje jednoduchá formule – 3 měsíce si nekupuješ zbytečná hovna, šetříš peníze a už máš na jednu ze tří nejlevnějších kabelek od fakt high fashion značky. Ale systematická masáž zjevně dělá svý a lidi si myslí, že brandy jsou míle daleko, i když jsou hned za rohem ve výloze. A přesně na této myšlence o „nedosažitelnosti“ je postaven seriál Emily in Paris. A nejde jen o brandy, ale hlavně o život. A volby. A priority. A… no, chápete.
Seriál nabízí pohádku. Jednoznačnou. Proč? Protože je úplně jedno, jak to Emily posere, vždy vyhraje. A pak přijde milion příležitostí udělat si to ještě lepší a ještě hezčí. U jednoho dílu ze třetí řady jsem se zasekla. Říkám si, ty kráso, nejde o hadry, ale ona sem tam má účesy, které sama neuděláš. Jako fakt ne. Asi uděláš, ale vypadlo by to asi tak stejně jako kdyby se prvňáček snažil přečíst ekonomickou rubriku s veškerou terminologií. EmilY je ale vždy krásná, precizní, barevná, usměvavá a nikdy nevidí žádnou situaci jako konec světa. Vždy nějak vybruslí. Má padáka, jde makat na tři dny do restaurace, neumí francouzsky, otráví štamgasta žampiony, dostane padáka a je šťastná. Časový prd na to za ní přijde přísná francouzská Sylvííí s prsy jak víno (které se oblékají pouze do topů, které by si vzala akorát tak Bella Hadid, když má chuť nasrat hatery) a řekne EmilY: „Pojď zpátky.“
Je to ideální, naprosto dokonalý, nádherný růžovo-vatový sen, který každá holka chce (každá ne samozřejmě… jen ty, co milují módu, sorry not sorry). Nosit extravagantní modely, které by za běžného života lidi zaplivali jakoby nic. Kopýtka v nejlepším možným stylu třeba od Miu Miu či kohokoli tam, kde by to zaručeně zlomilo vaz i Kate Moss. Vždy mít perfektní účes a tři hypotetický boyfriendy k dispozici. A každá chyba je vždy jen začátkem něčeho mnohem lepšího. No, kdo by to prdele nechtěl, co?
Emily v provedení dcery Collinse dává nadějí na jednorožcový, stylový, infantilní, ctižádostivý, barevný, nereálný a vždy povedený svět. Seriál pluje směrem, kdy po skončení dílu nemáte chuť to celý vzdát, ale trochu pitomině se usmíváte (stejně jako Miranda v Ďábel nosí Prada v závěrečné scéně), věříte, že tam někde jsou vaši lidi, akorát jste na ně ještě zatím nenarazili. A až na ně narazíte, budete moct žít jako páv, co pije šáňo, vybírá si snoubence z tuctu mužů, protože si vás každý váží a zbožňuje jen pro úsměv. Máte v práci tým, který se vás nevzdá a nikdy vás nedá, protože jste fuckin tým. A takhle chce žít každý/á. Být doma. Ať jsou to okna v Paříži, Praze, Londýne nebo Římě. Být doma je být doma. A není to podmíněné místem narození. Europe is Europe, bitch.
Takže moudro na konec, jo? Be EmilY! Be positive. Pokud něco poděláte – usmívejte se. Pokud něco nevíte – usmívejte se. Pokud vůbec nechápete – usmívejte se. Ostatní vás z toho nějak vytáhnou, stačí se usmívat. Tak, jak to dělá Lily Collins. The point is – jděte za svými pocity a nikdy nelitujte. Váš život a vaše roky vám nikdy nikdo nevrátí a nevynahradí. Takže pokud něco cítíte – jednejte. Peace. EmilY and Pari.
