Seriál Hra na oliheň (The Squid Game) korejského režiséra a scenáristy Hwang Dong-hyuka je bez pochyb fenoménem tohoto podzimu. Příběh, v němž se 456 hráčů zúčastní lidských jatek s vidinou výhry desítek miliard wonů, jede na parádním hypu a vřelých doporučeních ke zhlednutí, podle části diváků je však až příliš overrated. Ať už si kdokoli myslí cokoli, úspěch asijské tvorby na americké platformě Netflix se popřít nedá. Tentokrát ale místo nesmírně edukativních informací o tvůrcích a obsazení se raději soustředíme na ústřední celospolečenská témata, kterých se seriál nejen dotknul, ale více než trefně rozsvítil červenou a zelenou, a to zrovna v době, kdy lidstvo se tak trochu ocitá u brzy rozbitého koryta plného pochybností, absence jistoty a celospolečenských neshod i v takových zemích, kde, zdá se, vše má fungovat.
1. Až na úplném konci devátého a posledního dílu zazní možná ta nejdůležitější otázka, která se týká víry v lidstvo. Co přesně je víra v lidstvo? Ve vše pohlcující dobro? Pospolitost? Snahu pomáhat bližním a nebýt lhostejný? Společnost je ve své většině až příliš lhostejná ke svému bližnímu. A v době, kdy se prohlubuje celkové odcizení, homeoffice se stává běžností a mobily s obrazovkami uzavírají člověka nejen v dost omezené bublině, ale i čistě fyzicky na pár metrech čtverečních, jaká je hloubka takové víry v lidstvo?
Možnost jít k volbám? Bytí politickou stranou věřící v dobře spíchnutou koalici a pak si moci stěžovat a dělat zpětné analýzy? Nebýt diskriminovaným během dovolené? Doufat, že rozdíl v platech mezi muži a ženami vymizí jako téma, jelikož se do pěti let vyřeší? Mít věci ve sklepě a věřit, že tam zůstanou nehledě na pravidelnou výměnu zámku zapříčiněnou častými krádežemi bez nalezení viníka nehledě na dvacet kamer v ulici? Je dnes vírou v lidstvo otázka zajištění fungování neohroženého bytí, nebo tlak na Ilona Muska, aby přispěl miliardy dolarů na hladomor mimo západní svět?
2. Neschopnost lidí žít jinak, než jak jsou zvyklí/naučení. Těžké, hluboké téma, které má původ takřka v původu. Místo původu, tradice, hodnoty, sociální třídy, problémové regiony i jednotlivé okresy, předsudky, nálepkování, stará pravda, neschopnost jít s dobou…. Kdo odkud pochází a jak se s tím celý život (ne)pere. Existuje řada studií a článků na toto téma. A závěrem je vesměs ten fakt, že lidé opakují vzorky chování svých rodičů, mírou vzdělání počínaje a hodnoty konče. Axiom to ale není. Naučit se jiný model chování je možné. Otázkou však je, jak velkému procentu lidí se toto daří?
3. Celková znuděnost a otupělost společnosti vůči cizím životům a pocitům. V posledních letech se odlepila nálepka se slovem „tabu“ z tématu psychických poruch a mentálního zdraví. Před tím jako by toto téma neexistovalo a nikdo se k němu nehlásil. Dnes už je běžné svěřovat se se svým stavem, a tak předejít horším potížím. Dokonce i vzdát nějakou tu disciplínu na olympiádě, jak letos učinila americká sportovní gymnastka Simone Biles – dříve nepředstavitelné. Pouhé roky dělí společnost od dob, kdy se lidé se slabším mentálním zdravím mohli setkávat s posměchy, nepochopením a vyčleněním. Veřejnost už s tímto dnes počítá. Jsou tu ale desítky dalších skutečností, které by cit a pochopení vyžadovaly poněkud asap. Plná lednice a nádrž u auta je fajn bilancí pro dnešek, lidé jsou však společenským tvorem, který potřebuje komunitu a přehlížet bezpráví a neštěstí části společnosti znamená jen pomalý rozklad celku.
4. Seriál se dotýká i tématu znehodnocení jednoho lidského života vlivem jiného lidského života. Všichni lidé jsou si rovní a na každém životě záleží. Také náročné téma a v návaznosti na děj v seriálu se poněkud nenuceně chce vzpomenout na jména nejvlivnějších rodin světa, které nejen ovládají téměř veškeré bohatství planety Země, ale i mají nesmírný vliv na vývoj událostí napříč státy. Kdo drží v ruce strategii na šach mat už od začátku, se zkrátka občas nudí…
5. Na výše zmíněné téma zase navazuje otázka kastovního systému, ať už skrytého či naprosto funkčního (jako například v Indii) a také nadřazenosti jednoho člověka nad druhým. To se změnit nedá. Jedině tak, že se necelých osm miliard lidi obývajících planetu převleknou do stejných kombinéz, dostanou potravinový příděl a budou si hrát na funkční socialismus s vidinou komunismu. Ale pořád to někdo bude muset řídit a ovládat, což jaksi opět a priori vylučuje rovnost, takže…
6. Od utopie se přesuneme k hodnotám, které tento počin v činech hrdinů moc nepřiblížil, nebo aspoň ne prvoplánově, ale jistě upozornil na nedostatek podobného chování. A tedy obětování sebe jako největší projev lidskosti. Každá hra ve Hře na oliheň nabízela tuto možnost a využitá byla jediným hráčem, tedy hráčkou (alespoň zcela jasně a jednoznačně, post factum sebevraždy se nepočítají). Ostatní šli dál, ať už posílení psychózou a nespánkem, nebo snahou o přežití, což je tedy také více než lidská vlastnost… ale ne ta nejšlechtěnější.
7. Zázemí, podpora rodiny, dobré vzdělání a celkový blahobyt nikoli neznamená, že se člověk stane dobrou osobností. Což pochopitelně dává smysl a je jasné jako facka, ale tolikrát se v Olihni porovnávali postavy Sŏng Ki-huna a Čo Sang-wua, že je nesmírně důležité to zmínit i tady. Povaha a vlohy jsou zkrátka povaha a vlohy.
8. A aby bodů bylo 9, stejně jako dílů v seriálu, přidáme sem v návaznosti také ten fakt, že pokud vrozený intelekt a schopnosti slouží zlu, jedná se o promarnění vloh. Alespoň v otázce celospolečenského přínosu. Veškeré kritické myšlení, deduktivní schopnosti, pozornost a um jsou k ničemu, pokud se směrují ke špatným cílům.
9. A na úplný závěr, poněkud melancholicky a bezútěšně se chce zmínit jakési suma sumárum, které se dá zformulovat asi takto: Lidské vztahy jsou stavěny na dočasném uskupení s cílem porazit dočasného nepřítele. Některé trvají roky, některé pár měsíců, jiným stačí jeden den. A nepřítele si nepředstavujte jen jako lidskou bytost. Může to být situace, politický režim, špatná atmosféra na pracovišti…
Pokud jste ještě neviděli Hru na oliheň, ať už z jakéhokoli důvodu, nehledě na to, že premiéru si odbyla už 17. září letošního roku, dejte si. Schválně, co v ní uvidíte, jak interpretujete a co zjistíte. O sobě, společnosti a možná i věčných otázkách lidstva.
