Kajím se hned na začátku – do čtyřicítky mi ještě pár let zbývá, i když upřímně, kvůli tlaku na hodnotu mládí, krásu jako podmínku existence a času neúprosně se prosícímu dál… prostě kvůli všem těm celospolečenským mantinelům a hnacím motorům, jež máme tak nějak nepsaně nastavené, mám pocit, že mi čtyřicet bylo už ve třiceti. Je celkem zábavný, jak většina lidí tenhle výše zmíněný nátlak nemusí, a přitom ho nevědomky pomáhá každý den krůček za krůčkem budovat, a to nehledě na to, že v úzkém kroužku podobně smýšlejících jedinců má daleko benevolentnější názory na vrásky, životy, a rozhodnutí jiných, než pokud hodnotí jen „kolemjdoucího“ člověka, o němž neví vůůůbec nic. 

Proč já to píšu, a vy to teď čtete? Já vám to řeknu. Před pár týdny jsem se bavila s kámoškou ohledně věku a ona řekla, že se cítí na dvacet něco. Zatímco já se teda cítím na všech pět a čtyřicet 😃 Neee, řekla jsem jí, že se cítím na svůj věk a nemám pocit, že bych měla nebo mohla něco ubrat. Nějakou dobu zpátky jsem to řešila s jinými kámoši, a zatímco jedna řekla, že se vůbec necítí na tolik, kolik jí je (je věčná optimistka), tak ten druhý zdůraznil absenci času, také absenci nadšení do nových věcí a celkovou únavu. 

Včera jsem se dívala (bože proč si to dělám mi řekněte? 🙃) na vlog holky, která se skutečně teprve přehoupla přes dvacítku a cítila se moc smutně, protože v jejím případě už jde o 20+ a nikoli o 10+… málem jsem poprskala mobil, jak jsem vyprskla smíchy. Ale byl to hodný prsk, takový chápavý, přišlo mi až roztomilý, jak upřímně se trápí, že už je jí „toooolik“, zatímco teprve začíná žít. Jako bych na chvíli zapomněla, jak velkou depku jsem zažívala před tím, než jsem měla mít 21. narozeniny. Tenkrát jsem si opravdu myslela, že můj život končí a lidé kolem čtyřicítky jsou přinejmenším strašní důchodci a při nejhorším jasný strážci hrobky (*Freaky Friday reference).

„Brainrot“, „six seven“, „baggy jeans“ what?

Googlit význam slangu je trochu potupný zážitek, ale tak co už 😅 Nebude to naposledy.

No, a tak po těchto dvou impulsech, a ještě samozřejmě před svými narozkami, jsem už tak nějak se dooost vařila v tomto tématu. No, dobře, kajím se, že si zase lžu, já se v tom tématu nepřestávám vařit. Nikdy. Už od svých čtrnácti mám pocit, že nestíhám, že nic nestihnu, že se mi nic nepovede a zase nic nestihnu a furt něco nestíhám. Má to samozřejmě hodně rovin, a to se tady ani nebudeme bavit o založení rodiny a výchově děti, protože bychom pak šli do uliček s názvy Feminismus a Patriarchát, a strašně bychom pak odbočili od jinak povrchněji laděné úvahy.  

Nic moc dobrého tomuto strachu z věčného FOMO nestíhání nepřidává ani internet a sociální sítě, kvůli nímž většina populace (která je tak či onak konzumuje, ať už napřímo nebo prostřednictvím sekundárního sdílení) fakt má pocit, že je vrásčitá, tlustá, ošklivá, necestující nebo málo cestující, neúspěšná a že je VŽDY možnost mít víc, rychleji a hlavně !o bože! nezapomínat opouštět svou komfortní zónu pro osobní růst! Přátelé, já svou komfortní zónu ani doposud nenašla, kdybych se měla snažit o další level, asi bych pobíhala uprostřed Indie bez vody v baťohu a gpsky v zadní kapse…Ten osobní růst a věčný nevyžádaný koučink od lidi, kteří by koučovat určitě neměli… no, zase toto téma necháme na jindy. 

A zatímco koukáte, jak lidi o deset let mladší než vy teď zažívají to vše, co jim osobní svoboda a věk dovolují, musíte si doprdele googlit co je brainrot? Například? Jako dafak? Reálně jsem teď v té životní fázi, kdy si musím jak strážce hrobky googlit moderní slang??? Ano, musím. Ale aspoň mám zájem 😃problém je ale v tom, že jako dál to asi nepošlu, žejo? Nedokážu si představit, že takhle stojím na zastávce a najednou „braaaainrot beach“😃. 

*ale zase kdysi, úplně stejně jsem musela googlit význam asap, wtf, btw, lol, atd… takže, možná, to není tím věkem, ale zvědavostí.

Jako by ten život šel někde mimo. Někam tam, kde já nejsem. Je to úplně ze stejné rubriky, jak teď sleduju, co mladší holky nosí. A když já jsem byla mladší, jsem si slíbila, že budu sledovat trendy a budu je nosit. Jenže, pro-bo-ha… já se prostě nechci v sedmatřiceti rvat do kalhot, který byly v módě, když mi bylo čtrnáct. To po mě fakt nechtějte. Ani já to po sobě nechci. Budu si kupovat slim skinny jeans s vysokým pasem do té doby, než je Zara přestane vyrábět, amen. A baggy jeans asi přenechám dnešním dvacítkám, a čtrnáctkám 😅. Amen. 

sombr zpívá, Addison tancuje, já míchám matchu

A tak se dostáváme k poslední části mé úvahy a poslednímu impulsu, který mě „donutil“ tento text napsat. A to – tududududu – nová pecka od sombr – 12 to 12. To je taaaak dobrý. Klukovi (Shane Michael Booseovi) je teprve 20. Hudbu staví na mixu různých žánrů z různých dekad a zní to tak hřejivě, že už to odněkud znáte, efekt „mikráku“ (tak tomu říkám já, netuším, jak se to jmenuje profi) strašně nápadně odkazuje nejen k The Killers, do toho cinematic kamera, optimistický indy sound… a to všechno kolem. Produkt na jedničku s hvězdičkou se vším všudy. 

No a poté, co jsem půlku léta poslouchala jeho naprostý hit Back to Friends, nedokázala jsem odolat ani 12 to 12. Protože i ten text, že jo? „In a room full of people, I look for you. Would you avoid me or would you look for me too?“ Vždyť je to jako hymna všech snílků světa, no ne? Hned si představíte, jak vás někdo miluje a mezi všemi těmi cizími lidmi hledá jen vás, no kdo by to nechtěl? Ten by musel kecat 🤣 A právě v tom moje úvaha dospěla do finálního bodu, který obsahoval samé otázky. A zažiju ještě někdy ty pocity, ke kterým se ráda vracím ale nanovo? Dá se v tomto věku ještě prožívat emocionálně dobré věci stejně silně jako v pubertě? Nebo ve 20? A co ta mladá láska? Co ty emoce? 

Já vím, já vím, jsem jak malá, nevadí. Taky chápu, že klip dělá hodně a ti dva k sobě prostě ladí. A další kajím se – já nevěděla, kdo ta holka je… Kdyby pod videem nenechala marketingově vyčůraný komentář „thank you for having me“, to si myslíte, že bych věděla, že je to nějaká Addison Rae, o který jsem slyšela jen nějaký úryvek kdysi o jejich rodičích a něco o tom, že vzešla z TikToku?.. No jasně že ne. 

Prostě se cítíš, že musíš nasadit ty brejle, které ještě nenosíš, a jdeš hezky ždímat google pro nějaký souvislosti 🤣to bolí… Ale tak je celkem logický, že když něco přestanete sledovat, tak se v tom pak nevyznáte. Já teď mám zase svoji zábavu – třeba se vyžívám v poznávání nových druhů čajů, učím se míchat matchu, koupila jsem si poprvé v životě vánoční prostírání, záleží mi na tom, co jím, jen tak bez donucení si pro radost (ano, fakt pro radost a nikdo mě nenutí 🤡) čtu Giddense a jeho sociologii… no dobře, asi jsem v prdeli 😃 Ale koho to trápí, když mě to teď zajímá daleko víc než kdo s kým co a jak, a proč a kam mám chtít letět, protože jinak jsem zasraná společenská nula? Mě už to téměř netrápí. Téměř. 

Věk přináší svobodu a poznání, ale k tomu se musí nejdřív dojít. Ilustrace: Darja Thomasová.

Takže tak či tak, věci se dějí bez toho, aby čekaly na naše svolení a nemůžeme vědět všechno a o všem. Doba se mění, priority se mění. A já teď sice koukám, jak minulý rok v Japonsku nebyl jen někdo, kdo je úplně švorc a letos zase „všichni“ naprosto náhodně okupují New York. A já? Já nevím, cukám se, že bych taky měla/mohla, ale nechci. Nechci mezi bezdomovce a smrad, ruch a nesmyslné ceny za kafe. Nechci zase být v survivor modu a výlet si pamatovat jen díky fotkám a videím. Nepoletím tolik hodin se strachem z panické ataky v kapse. Nechci. Rozhodně ne takhle, a ne kvůli pushingu z vnějšího světa. To je to dobrý na věku, že nad věcma přemýšlíte jinak než dřív. Věk je v něčem fajn. 

Trochu mě štve, že celé moje „mládí“ jaksi padlo na boj s komplexy z dětství, boj se sociální úzkostí, přílišným strachem z cizích názorů. Štve mě, že jsem mohla být aktivnější, než jsem byla, ale nemohla jsem, protože vše výše zmíněné. Štve mě, že jsem plandala patnáct let života sem a tam a tam a sem pod plachtou poháněnou cizím míněním o tom, co je stylový, skvělý, nutný, prestižní. Ono ve výsledku si těmi sračkami musíme asi projit všichni, abychom takhle se čtyřicítkou kolem ramen (na krku zatím ta svině ještě nesedí) mohli toto všechno pochopit. A přiznejme si, ne všem to nakonec i dojde. 

Takhle ze svého věkového schůdku se daleko líp vidí, kdo to dává a kdo ne. Kdo se snaží zavděčit – rodičům, partnerovi, dětem, své cílovce. Kdo za chvíli vyhoří a kdo si natolik zvykl lhát, že si za chvíli začne říkat Markétka, a to jí ani není. Asi je to všechno v pořádku. Dodat k té nabyté moudrosti ještě absenci únavy, míň analyzování a strachu, že se z obličeje za nějakou dobu stane prvotřídní, výstavní šarpej, bylo by to asi snadnější. Protože ve světě, kde si dvacítky píchají sajrajt do obličeje, aby vypadaly „mlaději“, což je sám o sobě hodně velký lol, se těžko můžete smířit s tím, že kůže pod očima už je trochu jinde, než kdysi a žádný krém s kolagenem a hyaluronkou to nijak neoddálí. 

Ale jinak, za posledních pár let vesmíru můžu děkovat a děkovat. Tak, jak se mi otevřely oči během mé doposud poslední dekády, je obdivuhodné. A nic bych na tom neměnila. Takže ano, až budu mít pod očima šarpeje, zavítám k Raybanovi pro „brejle na styl“ a budu s tím v klidu, protože existuje hodně smutných věcí, ale neuznávat svůj věk, ne kvůli číslu, ale kvůli stárnutí těla, je jednou z těch věcí. A já jsem věku vděčná. Takže tak.