Jak to asi chodilo v literárních agenturách v New Yorku devadesátých let? Jak prosadit používání počítače a poslat psací stroj do vetešnictví, když šéfová odmítá všechno moderní jako by to snad mělo položit provoz? Jak se poprat s nařízením vedení a pokoušet se ignorovat dopisy čtenářů, kteří posílají oblíbeným spisovatelům svoje nejlepší myšlenky a sdílí nejhlubší obavy? Dá se vůbec vyrovnat s nudnými úkoly hodnými pouhé asistentky, když se mladá, vystudovaná žena chce sama stát spisovatelkou? A co se stane s vaším „nevyžádaným rukopisem“, který je redaktorkám nejspíše ke smíchu, pokud obratem nedostanete smlouvu? To zjistíte, když si pustíte kanadsko-irskou koprodukci s názvem Můj rok se Salingerem.
Snímek, v němž si zahrála Margaret Qualley, tedy roztomilá, výrazově a mimicky dost nadaná dcera hvězdy devadesátkových filmů (jako například Čtyři svatby a jeden pohřeb) Andie MacDowell, ve zkratce pojednává o mladé holce, která se rozhodne na čas odložit zmrzlý a nevyřešený vztah kdesi opodál a raději zůstává v New Yorku u kamarádky, protože si jednoho dne uvědomí, že pokud se chce stát spisovatelkou, tak kde jinde než v tomto městě. Hrdinka jménem Joanna, jíž Margaret ztvárňuje, si najde pozici v literární agentuře, která sice je jaksi zasazena do oboru, po němž touží, ale časem se ukáže, že mít kolem sebe knihy a mluvit se spisovateli nikoli neznamená stát se jedním z nich.
Dopisy od čtenářů patří do skartovačky, stejně jako nevyžádané rukopisy
Film je relativně naivní, scenáristicky nenáročný. Nechává diváka nahlédnout do zákulisí literární agentury v době, kdy se ještě u papíru mohlo kouřit, počítače byly něčím jako kdyby Avatar z ničeho nic a bez varování vystřídal starého dobrého Mickeyho Mouse, a čtenáři psali svým oblíbeným autorům opravdové dopisy, nikoli maily nebo hejty pod příspěvky na sociálních sítích. Joanna dostane dosti nevděčnou pozici ochránce literární hvězdy J. D. Salingera před dopisy fanoušků, na něž autor už desítky let neodpovídá, a jen stěží se dokáže smířit s tím, že by těm, co tak doufají v odpověď, poslala jen nudnou a oficiózní šablonu. Fakticky se s tím pere delší část stopáže. A co si budeme – ne moc úspěšně. Jelikož je ještě mladá, ambiciózní, naivní a citlivá.
Ale pojďme si nenalhávat, že veškeré výše zmíněné vlastnosti jsou super schopností, kterou mají pouze mládí. Tak tomu přeci vůbec není. Ať se na film podíváte ve dvaceti, třiceti, čtyřiceti, dokážete příběh procítit, pokud vám mozek neobrostl tukem z cynismu, duše suchostí z odevzdanosti a plíce neodmítají čerstvý vzduch jako ke smogu nepřijatelnou alternativu.
Příběh se dosti upíná právě k otázce důvěry čtenářů. Nakolik jim záleží na tom podělit se o střípky svého života s někým, u nějž cítí, že najdou pochopení. Je to zároveň nejen smutné, ale také více než dojemné, kolik lidí na světě je natolik osamělých, nehledě na to, zda u sebe někoho mají, či nikoli, že se upínají k čemukoli, v čem vidí spříznění. Stejný pohled na věc, podobné úvahy, zdánlivě spřízněnou duši, rádce… A pokud alespoň něco z toho nachází v díle cizího člověka (a spisovatelé, jak je známo, se většinou vypisují z vlastních démonů a trápení), se nezdráhají napsat. Netuší, že jejich nejosobnější myšlenky dosti možná potkají akorát tak skartovačku.
Kostýmy odkazují k minulosti, téma k věčné přítomnosti
Díky tomu, že je My Salinger Year hodně utahaný a vesměs se v něm nic neděje, máte krásnou hodinku čtyřicet k tomu, abyste zároveň s filmovým počinem přemýšleli o svém životě, hodili pár paralel a ve zbytku stopáže obdivovali vizuální složku. Protože kostýmy dvou hlavních hrdinek, tedy asistentky Joanny a její šéfové Margaret, stojí za to. Takový třicet let starý šik, kde se nezapomíná na doplňky, cigáro v ruce nevyjímaje. Kulisy jsou též skvěle promyšlené. Divák, i když nikdy nebyl v New Yorku, si nejspíše přesně tak představuje New York. Vše nejdůležitější se odehrává v malých bytech u dřezu s hrnkem levného čaje a tmavých kancelářích. Beze zbytečného patosu. New York roku 1995, to musela být doba.
Pokud na chvíli odhodíme ten fakt, že je snímek až moc nudný a vrátíme se k romantice, je nutno zmínit, že si příběh relativně nenásilně pohrává s myšlenkou o tom, kolik lidí na světě touží po něčem konkrétním a kolik zbytečného kolem dělají, jen proto, že si myslí, že se jedná o nutné kroky, bez nichž by to nešlo. Ve výsledku jen oddalují naplnění svých snů, a to jen kvůli tomu, že reálně dělají příliš málo proto, aby se přiblížili k tomu, co si už nejednou dokázali vizualizovat. Konkrétně v případě Joanny se jedná o situaci, kdy pracuje v agentuře, která se věnuje literární branži, sama však po celou tu dobu nepíše vůbec. A to je věc, kterou by si člověk měl uvědomit co nejdříve, že dělat něco okolo oboru, neznamená dělat v oboru.
Odkaz k Ďábel nosí Prada nebyl nutností
Ano u tohoto filmu zvládnete uvařit, vyprat, spočítat kolik vám zbývá zaplatit za hypotéku, než rozhodnutím ČNB počínaje a každé jednotlivé banky konče, se ztrojnásobí úroková sazba. Ale stejně nehledě na nenáročnost látky dostanete velký prostor pro přemýšlení. A tématem jednoho z takových se bezpochyby stane i nevyhnutelné srovnání s filmem Ďábel nosí Prada. Máte šéfku, máte asistentku, máte cíl a máte prostředky. A také film končí (SPOILER) relativně podobně. Zkrátka Andy není jako Miranda a Joanna není jako Margaret. A sakra. A ty dvě starší už tak doufaly, že je potká dovča, když už mají šedé vlasy, a ono ne. Natrefily totiž na takové asistentky, které nehodlají zahazovat svoje sny.
Nejzásadnější myšlenka Mého roku se Salingerem se dá shrnout asi takto: Obětovat se zdánlivě dočasně pro budoucí dobro je tím největším bludem ze všech. Taková obdoba stockholmského syndromu, sice bez únosu, ale v sebenalhávání je patrná stoprocentní paralela. Pokaždé, kdy se člověk obětuje, se zkrátka obětuje. Neexistuje nic jako „dočasně“, „na rok“, „teď to dám a pak bude po mém“. Každé rozhodnuti člověka mění.
Každá setrvačnost někde, nebo s někým, dělá čistý řez do naší duše. Ten řez pak bude bolet, budit v noci a připomínat, že tu jednou byl a my si říkali, že je dočasný. Žádný z lidí, které kdy potkáme, nezapomeneme. Všichni nechali svůj zářez na naší duši. Někdo pro hezkou a hřejivou vzpomínku, někdo pro vyvarování se podobným typům osobnosti do budoucna a někdo tu byl, abychom posléze, možná o roky později, pochopili, že takhle nikdy a vrátili se k sobě. S náplastí na duši, ale zase v harmonii sami se sebou.
Suma sumárum. My Salinger Year je sladký a naivní snímek, který se táhne stejně dlouho, jako když nechcete stát v zácpě, ale musíte. Ale tak nenuceně obsesivně vám připomene, že svět je vlastně celkem hezký. A když je to něco vaše, stejně bude vaše. A když se někdo chce zabit, stejně se zabije. Zkrátka každý je svého štěstí strůjcem. A čím dřív si člověk uvědomí, že žádné „dočasně“ neexistuje, tím líp si bude žít.
