Už je tomu více jak dvacet let, co rušné a svobodné devadesátky skončily a jednatřicet, co započaly. Doba, kterou sdílí země, jež po desítky let ovládal předchozí režim, je naprosto unikátní. Všudypřítomná euforie a příjemné očekávání toho, co přijde, vládly i tehdejšímu Československu. Předtím nepředstavitelné se stávalo skutečností. A třeba takový koncert legendárních The Rolling Stones byl najednou zcela reálným zázrakem. Kdo tenkrát byl na Strahově a má nějakou hmotnou vzpomínku z vystoupení, se o ni může podělit s tvůrci, jež se rozhodli zmapovat dekádu nadšení a kulturní revoluce v tuzemsku.
Iniciátorem celého projektu je producent Petr Koza, který devadesátá léta prožíval z pozice dítěte a teenagera. Tehdejší vnímání a objevování hudebních stylů však pro něj zůstávají klíčovými dodnes. “Dalo by se říci, že jde o celkem nedávnou historii, ale čas letí rychleji, než se nám zdá a od roku 1990 už je to více jak 30 let. Je to jeden z mnoha důvodu se důkladně do té doby ponořit a zachovat tu jedinečnost i pro budoucí generace,“ vysvětluje producent svou motivaci pro podílení se na vzniku tak rozsáhle retrospektivy zahrnující celovečerní počin, dokumentární cyklus a knižní publikaci.
Faktem je, že nejen náladu doby, události, jež se tenkrát odehrávaly a koncerty, které lidi spojovaly, mohou osvětlit hlavně pamětníci. Ti, kteří sdíleli okamžik a celé roky, během nichž se neodehrávala jen vystoupení, ale také vznikala nová společnost a rodila se snaha o jiné uchopení politického uspořádání země. A na ty všechny platí výzva celého tvůrčího týmu, aby se podělili o svou vzpomínku, plakát, fotografii, zvukový či video záznam všeho, co se během dekády odehrávalo v lokálním kulturním světě, který byl najednou opepřen západní uměleckou svobodou. V plánu je totiž celovečerní film od režiséra Radima Špačka (Pouta, 2009) a scenáristy Lukáše Csicselyho, také šestidílný televizní dokument režiséra Jakuba Skalického a kniha hudebního historika a publicisty Radka Diestlera, jež na rozdíl od filmové tvorby má vyjít už v příštím roce.
Západní hudba ovládá podia a srdce
Publikum, jemuž se po pádu železné opony otevřely nejen hranice, bylo hladové. A to hlavně po dříve zakázané hudbě, jež se předtím opatrně pašovala třeba na vinylech. Během devadesátých let do Československa a následně už i samostatného Česka přijely ty největší hvězdy. Byli tu The Rolling Stones (1990), Guns N‘ Roses (1992), Metallica (1993), Pink Floyd (1994), U2 (1997), Iron Maden (1993), Velvet Underground (1993)… A to pochopitelně nemohlo neovlivnit i tuzemskou hudební scénu, která také prožívala rozkvět, hlavně ten rockový a skupina Lucie se dostává na vrchol. Lokální kapely zkoumají, jak dokáží zahrát různé hudební žánry punkem počínaje a hardcorem konče. Ale ani hip hop se Česku nevyhýbá, a právě v devadesátkách proniká do uší a myslí posluchačů a budoucích tvůrců.
Rozsáhlý projekt s názvem Devadesátky se chce zaměřit na vše, co jistá kulturní revoluce, jež navázala na tu sametovou, dokázala. Na rozdíl od producenta Kozy režisér Radim Špaček prožil devadesátky naplno. Dnes je mu 47 let a do proudu změn, které přinesl rok 1990, tak vstoupil v sedmnácti letech. K plánovanému celovečernímu filmu přistupuje takto: „Měla by to být nejen vzpomínka na naše mládí, ale i na pocit kolektivní euforie, která tehdy ovládla celou společnost, nic se nezdálo nemožné a optimismus byl k mání zdarma na každém rohu.”
Ústřední postavou snímku bude unavený padesátiletý rocker Franta a k němu se přidá jeho dvacetiletý synovec Petr. Špaček dodává, že jejich příběh v kulisách svižné nálady devadesátek ve výsledku může každý divák vnímat jinak. Pro jednoho se bude jednat o analýzu nebo pomník doby, jiný v tom zase nalezne pohádku, sci-fi, nebo dokonce jakýsi monument.
Vděčnost době za dočasnou euforii
Šestidílný televizní dokument zase má být poněkud rozsáhlejší, pochopitelně i díky žánru a výrazně delší stopáži. Režisér Skalický v něm bude vycházet z pátrání pro knihu Radka Diestlera, která má mapovat českou a slovenskou hudební scénu devadesátých let, a to hned z několika úhlů. Pozornosti tvůrců tak neuniknou kluby, festivaly, a ani televizní a rozhlasové pořady. Také se chtějí pochopitelně zabývat i dobovými časopisy a fanziny. Dotknou se organizačních otázek například, jak se tenkrát „dovážely“ zahraniční kapely sem a zase jaké to bylo pro lokální hudebníky se už zcela svobodně podívat ven a odehrát koncert v zahraničí.
I když je hudba nejvýraznějším prvkem, který spojuje lidi se stejným vkusem, není vším. Kultury a subkultury se vždy vyznačovaly a vyhraňovaly určitým celkovým stylem, konkrétním oblečením, účesy. Také jinak vnímaly povedený videoklip, plakát a pojem „zapařit“. „V devadesátých letech jsme na ČT dělali pořad, který se jmenoval Paskvil. Vymysleli jsme ho to léto, co přijeli Pink Floyd. Bylo mi 21. Producentovi 19 let. Během měsíce jsme sehnali milion korun a za další měsíc začali točit. Pak jsme ho vysílali deset let. Mohlo by se tohle stát někdy jindy než v téhle dekádě?“ vzpomíná Jakub Skalický. Dobrá otázka.
Retrospektivních počinů o devadesátých letech ve státech postsovětského bloku nebude nikdy dost. Historie se totiž neopakuje. Možná… možná, i když poněkud výrazně vzdáleně se jí bude podobat doba pocovidová. Ta však bude mít úplně jiné okolnosti a naprosto nové hrdiny. Každá větší změna vede k jakémusi kulturnímu obrození. To současné nejspíše vzejde ze sociálních sítí a tamějších hvězd, necháme se překvapit a za třicet let se třeba také dočkáme retrospektivy. Bude o euforii a znovunabytém pocitu svobody, nebo bude všechno jinak?
Archivní materiály a dotazy může každý zájemce zaslat na emailovou adresu projektu Devadesátky 90ky@kozafilm.com
Ilustrace: Darja Thomasová
