Ano, je to tak. Spíše než odlehčeně komediální je pátá řada dost oblíbeného seriálu smutná. Nikdo v ní totiž není upřímně veselý a ani spokojený. Postavy jsou scenáristicky zatíženy nesmyslným chováním, hédonismem, lakomostí, touhou po sobeckému úspěchu a zmatkem, který nikomu z nich ani štěstí ani uspokojení nepřináší. Pokud jste to ještě neviděli, dál nečtěte, je to samý zuřivě rozhořčený spoiler posypaný zbytkem moučkového cukru z lineckého a zaplavený tukem z kapra. A pokud jste to viděli – hurá na rozbor!
Emily se celou řadu tváří, jako by snad ani nebyla. Nebo alespoň ve své kůži. Ano, je stejně skvělá a nápaditá jako v předešlých desítkách dílů, jenže jako by už to tak nějak nestačilo. Tuto sezónu chování postavy dokonce vzbuzuje dojem, že je jí snad téměř jedno s kým chodit. Chodila by snad i s koněm, kdyby jí řekl, že ji má rád a chvíli se na ni upřeně díval. Ital, Francouz, Brit – s nikým z nich za všechny ty desítky dílů nedokázala naše roztomilá Američanka postavit vztah, který by byl schopný se nerozpadnout na základě jediné nelíbivé konverzace.
Co na Emily pořád zůstává skvělé, je její hubenost a výstřední oblečení, do nějž Lily Collins cpou kostymérky seriálu jako by byly nejen barvoslepé, ale čím dál víc vzoroslepé. A to je tak všechno. Kdyžto dřív bylo fajn se podívat, že s optimismem v zadku jde všechno líp, a mohli jste si říct „chci taky tak“ a jít spokojeně spinkat, teď víte jen to, že nosit takové módní stylizace a žít v podkroví o pár metrech čtverečních čím dál víc smrdí seriálem Sex ve městě a kromě pozlátka, které se nosí ven, doma se nabízí jen stejná prázdnota jako celý dlouhý život Carrie Bradshaw. Tedy, pokud ji vemete její boty. S botama si žije celkem spokojeně. Ale to už jsem jako obvykle o dům dál… Nebo snad ne? Když máme stejného producenta, co? Darren Star nám poněkud vyhořel, asi už by seriály pro holky měl přenechat někomu jinému…
Co postava, to nesmysl
Ale nejen Emily nám v seriálu před očima chátrá… Tak si vzít třeba jen Sylvie. Postava, která snad byla napsána hlavně proto, abychom se koooonečně na aging podívali jinak. Herečka Philippine Leroy-Beaulieu ve svých dvaašedesáti letech vypadá skvostně. Ani z dálky ani zblízka nepřipomíná plastikou prolezlý obličej Nicole Kidman nebo jejich jiných hereckých kolegyň ze vzdáleného amerického kontinentu. Její seriálová postava je živá, přehnaná, drzá, nafrněná (jak písnička od Báry Polákové, která mimochodem má na YouTubu už 55 milionů zhlédnutí, a já se vůbec nedivím, je totiž naprostým divadelním a textovým skvostem).
Sylvie kroutí zadkem, nosí uplé šaty a působí energicky a bezkonkurenčně. JENŽE. Má svoje vnitřní problémy (že by maminka?) a sebevědomí si léčí (řekněme velice slušně) poněkud povrchnějším vztahem s mužskou polovinou světa a pokaždé, když ji něco trápí, uchyluje se ke střídání mužů známých a neznámých. V tom jsou si s Emily dost podobné, kdo vedle byl, ten vyhrál. Nebo včas přišel, nebo zrovna měl cigárko vhodné značky…
Fešnej francouzskej manžel, děsný (pak se ukáže, že doslova) podnikatel a umělecká diva italského původu jakožto milenec… těch dvou jí bylo málo. Taková nedostatečná náplast na sebevědomí, tak si nám Sylvie musela vytvořit romantickou aférku s doslova kolem kouřícím mužem, z nějž se pak vyklubal syn znovunalezené kamarádky. Která se jí mimochodem kdysi, sto let zpátky, vytratila ze života proto, že si Sylvie foukala na tehdejší duševní bolavý prstíček souloužením s jejím budoucím manželem. To je prostě naše Sylvie. Nevadí, že má reklamku, že se jen tak během jednoho dílu rozšířila do Říma z Paříže, měla kancl, který by mohl stát tisíce eur, obchody se celkem dařily, její neschopně schopný tým dělal, co mohl a ona mohla mít to všechno… ale ne. Proč se mít fajn, když se dá všechno, s prominutím, rozesrat stejně svižně, jako obrazovkou projíždí název seriálu, a pak zdrhnout. Smutný? Smutný. Triste. Jak by řekli Italové.
Jeden jako druhý, stabilně nestabilní
A dál už je to jenom horší, až jsem líná dělat smysldávající odstavcovou strukturu. Mindy? Ta vůbec neví, co se sebou. Mít románek s bývalým své kámošky a pak se vrátit k „hadovi“, tedy Nicovi, který jí před tím zničil sny a kariéru? Jenom proto, že za ní přišel se smutným kukučem a rozcuchanými vlasy? Nesmysl. Alfie, ten fešný Brit? S Mindy? Vážně? To ho jen tak během pojídání bagety napadlo, že je to to pravé makronkové? A pak je znova odkopnut? A znova smutný???? No to snad neeeee! Proč z tyhle postavy udělali to nejsmutnější na pařížském chodníku? Koho si vybere příště? Nebo spíš, vedle koho se příště sedne, dá si další sklenku, nebo pět lahví a obratem si řekne: „jsi tak úžasná.“ Napjatě čekáme na návrat Camille.
Marcello, amore, no tak, vzchop se! Třetí vztah naší Emily, náhodou potkaný na kopci a sněhu, s nádherným úsměvem a krásnýma očima. Jenže celý a od úplného začátku postavený na umělosti a lži a zmatku. Pak podraz, lež a buuuu, smutný smajlík. Ale ona se k němu zase vrátí? Po dvou konverzacích poté co se s ním po jedné rozejde? Aaaaach můůůj bože, jak by řekla Janis z Přátel. Kdyby se takhle chovali všichni lidi na celém světě, si myslím, že by nikdo neměl děti, ani hypotéky a ani o čaj by se nepodělili.
Bohužel sice Ital, ale od scénáristů obdržel Eugenio Franceschini naprosto nudnou postavu, bez drajvu a nadstavbového charismatu. Typický, roztržitý, sukničkařský mamánek… Jediné co na Marcellovi baví mě, jsou jeho oči, v těch se dá utopit a nechtít se vrátit zpátky, dokud se tedy neobjeví jeho autoritářská matka a dvě protivné sestry, to už bych si to rozmyslela. I když mi tak trochu přijde, že geneticky je Eugenio víc Francouz než Ital. Ale narodil se ve Veroně, tak mu to budeme věřit. Nebo kdo ví, třeba tam takhle vypadají všichni a ve Veroně jsem ještě nebyla.
Jinak je to ale partie, kterou si fakt nepřejete. Emily kecá, matce kecá, on i těm kozám od vlny určitě kecá, že je češou, aby se cítily líp, a ne že se na jejich volněsepasoucích kožiších dá vydělat majlant. Jak se také ukáže, Marcellovo sebevědomí naprosto nekoresponduje s jeho zevnějškem. Bývá to tak, řeknete vy. Ano, odsouhlasím já. Potřebuje nám kluk černovlasý, aby ho maminka poplácala po rameni a sestřičky to celý nezhejtily, aby se cítil důležitě a spokojeně. Jinak je zcela příčetně schopný poslat do kopru peníze zoufalého Nica, důvěru ještě zoufalejší Emily a svou důstojnost spláchnout do kanálu Benátek zatopených přílivem. Jako by Benátčanům nestačilo, že je letos okupoval americký miliardář Jeff Bezos se svou budoucí manželkou během nákladné divadelní svatby, tak tam ještě museli natáčet i Emily in Paris… Když se zadaří, no ne?
A zas ten Gabriel a jeho nože
Gabriela už bych se zbavila dávno, nechápu, proč ho tam tvůrci seriálu furt drží. Kdyby nezdrhnul vařit pro pracháče, poté co OPĚT dostal, co chtěl, ale cítil se být tak nejistý, a tak nešťastný, fňuk, tak by Emily s ním zase randila, ale sakra, prostě zdrhnul. A ona zrovna mohla o někoho opřít svůj košík s bagetami a Gabriel se nenabídl. Chlapec se rozhodl raději hledat sebe a zjevně mu ještě nikdo neřekl, že před vlastní hlavou nezdrhneš.
Prostě, jsem asi zklamaná. To, že seriál nedává ani kapku smysl, to už snad všichni dávno víme a chápeme. To že si dělá srandu z kulturních rozdílů, a to dost ostře, je věc, která prostě baví. Ale nevím, co si tak odnést z poslední řady, kde se všichni mají nahovno, ale jakože nějak fungují. Jenže to prostě nestačí, celý děj a jeho linky zvlášť jsou hodně prázdný. A když už divákům vzali i tu naprostou lehkost tuposti bytí postav, zbývá už jenom smutek, stejně mírně zatočený směrem ke krku jako mikádo, jež teď zdobí hlavu Lily Collins. Neslušivý, strohý a smutný.
Co nás čeká v šesté řadě? Emily na ježka? Nový přítel z… moment… přemýšlím, co nám tak ještě zbývá… Španělska? Švédska? Polska? Já nevím. A určitě by se ještě hodilo, aby ještě před tím, než toho nového přítele najde někde náhodně uprostřed dvou stromu v jednom parku, dva týdny zase randila s Gabrielem, Alphimu vylila duši do oči a Marcellovi koupila svetr, protože zapomene, že je „vyrábí“. Tak. Jasně, a ještě aby se to všechno mohlo odehrávat třeba v Portugalsku na americké ambasádě. Perfektní!
Sylvie bude mít románek s někým z konzulátu, Luc svede nějakou jeptišku, která do onoho konzulátu přijde na nedělní mši a Mindy se přestěhuje do Jižní Koreji, protože Čínu už má za sebou, tak proč by ne? Jooo, a pak tam za ní pojede Marcello, aby se domluvil na výrobě knoflíků pro svou děsně originální módní značku a najednou během pojídání korejských nudlí si všimne, jak je Mindy neskutečná a řekne jí, že si jí ani Nico ani Alphie nezasloužili, ale on vidí, jaká je uvnitř. Jo, a Emily to oba zapomenou říct, než spolu přijedou do Paříže po týdnech vztahu, aby mohli žít na střídačku v bytě naší hlavní hrdinky, zatímco ona bude randit s nějakým Gustavem, nebo Antoniem, nebo Jankem… To jsem tedy zvědavá. Anebo už možná ani ne.
„A když už divákům vzali i tu naprostou lehkost tuposti bytí postav, zbývá už jenom smutek…“
A jak to bude dál…
Tak to všechno výše jsem zuřivě psala po zhlednutí osmi dílů. Jenže, pochopitelně jsem dokoukala i ty poslední dva. A ty mě taky trochu nakrkly, ale aspoň překvapily, když už nic jiného. „Je to úžasný sen, ale není můj,“ řekla Emily Marcellovi poté, co si myslela, že ji chtěl požádat o ruku a představila si život s ním, jeho matkou, sestrami a kozami, v bohem zapomenutém italském Solitanu, které v reálném světě ani neexistuje, stejně jako Bavazza nebo vkusné módní kombinace navlečené na Lily Collins.
A nebudeme tu rozebírat, že o ruku nakonec byla požádána Mindy, a to Nicem, a to souhlasila, a to nehledě na to, že asi raději už má právě toho věčně smutného Alfieho. My raději na závěr rozeberme, proč asi Emily naprosto vážně a během další jediné konverzace odkopla krásného Itala, který by jí časem asi, možná, nejspíš (ale není to jisté) nabídl své srdce a pomalý život v Solitanu, zatímco by on navrhoval oblečení… a ona… byla u toho s nim.
- Nejspíš, možná, to bude takové americké specifikum. Že chtějí všechno, hned, na jednom místě, takové 15 v jednom a aby to naven vypadalo dobře (ale tak šampon a kondicionér v jednom známe, neplní to ani jednu funkci pořádně). Těžko by pak obhajovala svůj život, ať už před rodiči nebo před sebou, někde na vidlákově, když tak pracně pracovala na vytvoření osobní infrastruktury ve francouzské metropoli. Tady prostě lásku z balíčku úspěchu musela vyškrtnout. Američani v sobě mají gen nekončicího růstu vzhůru.
- Anebo možná, zkratka prostě není tak romantická a milá, jak se tváří. Možná je Emily prostě odevzdaná kariéristická workoholička, která nehodlá převzít sen svého muže a tvářit se spokojeně. Emancipace takový postoj umožňuje. A i to je tak v pořádku. Anebo nemusí být ani workoholika, může mít jen zdravé sebevědomí a podřizovat svoje plány cizím plánům v tak globálním měřítku nepovažuje za správnou volbu.
Ale stejně, i když se dá pochopit, že Emily nechce žít v neexistující vesničce, přiženěná ale odmítaná zbytkem rodiny, bez vlastně volené kariéry, skutečně se musela s Marcellem rozcházet? A že je to ani na záběru nebolelo. Prostě pohoda, jede se dál. Nejde mi totiž moc do hlavy a logiky, že žena, která má na všechno odpověď, z fleku vymýšlí milion možností řešení i těch nejnáročnějších problémů… není schopná zvážit vztah na dálku?
Možná je láska luxus. Možná je láska výmysl. Možná na lásku v naší době nikdo nemá čas. A možná už se ví, že pokud je jedinec sám se sebou a svým životem nešťastný, mu žádná láska to štěstí nepřinese. A možná, žádat po ženě její přítomnost tam, kde nechce být a obětovat vše, co má ráda, jen pro lásku, je příliš mnoho. A to je, možná, tak jediné poslání – že možná, nejdřív se buduje život a pak se hledá partner. Pokud je vám víc než dvacet.
