Kapela Evelynne: ani delší pauza není překážkou, pokud muzikantům chybí hraní. A jako výsledek – mírně obměněná sestava a deset zbrusu nových skladeb. Ilustrace: Darja Thomasová
Už je tomu šest let, co se pražská kapela Evelynne rozloučila s fanoušky, aby okusila život plný cestování a nových zážitků. A pokud si někdo myslel, že tenkrát v roce 2014 jejich příběh skončil a tvorba si našla místo v propadlišti hudebních dějin, je na omylu. Touha po hraní totiž byla daleko silnější než obavy z organizačních otázek, a tak se členové znova sešli, aby během posledních dvou let dali dohromady nové znění a deset nadupaných, a přesto pohodových skladeb. Načasování comebacku je vzhledem k zamrazení kultury komplikovanější, ale umění nečeká a jejich nový klip k singlu Purple Haze už je venku.
Dvě alba (Anonymity, 2012 a Identity, 2013), festivaly, support a sólové koncerty, vše běželo, jak má, přišlo však rozhodnutí odložit nástroje a vydat se na průzkum života napříč anglomluvicími státy jako Anglie, Kanada anebo také Austrálie. Nové životní zkušenosti, které se následně odráží v emocích a ve výsledku je zrcadlí tvorba, jsou pro umělce nepostradatelné a v případě kapely Evelynne se pauza více než vyplatila.
Nejen, že se dva roky zpátky znovu sešli, také mírně obměnili sestavu. K již známým tvářím, jimiž jsou frontman a kytarista Roman Doležal, baskytarista Milan Paul a kytarista Martin Mol, se přidal bubeník Honza Friml. Spolu pak nalezli nové znění a tím je hlavně důraz na kytary a propojení synth-popu 70. a 80. let minulého století (A-Ha, Duran Duran, Depeche Mode, The Human League, Heaven 17, Visage) a starého dobrého indie rocku (Arctic Monkeys, The Strokes, The Killers, Oasis, Franz Ferdinad).
Upustit od tzv. screamů, vyklidnit a nahodit osmdesátkový vibe, takto v kostce popisuje nové tracky frontman Evelynne Roman Doležal. Jaké byly začátky po dost dlouhé pauze, co stojí za novou lyrikou a jak se tvorba s věkem vyvíjí? O tom všem v rozhovoru níže.
Kulturní Kancl: Ohlásit návrat kapely zrovna během koronavirové pandemie je odvážný krok. Myslíte, že absence možnosti setkat se s fanoušky a novými posluchači osobně na koncertech se nějak podepíše na případné odezvě, nebo chystáte něco online?
Roman Doležal: Myslím si, že by neměla ve tvořivosti bránit jakákoliv situace, tím myslím aktuální lockdownovou kulturní přestávku. Máme alespoň čas se představit s novými věcmi, a zároveň se pořádně připravit na první show po takové době. Přeci jen už je to nějaký pátek. Doufáme, že se situace brzy rozvolní a spíš se poprvé ukážeme naživo než online.
Sejít se po tolika letech tvůrčí nečinnosti může být komplikované. Jak tomu bylo u vás? Hledali jste k sobě cestu dlouho, nebo jste byli sehraní hned od začátku?
Žádný začátek asi není jednoduchý, ať už se jedná o úplný, nebo jako v našem případě po šestileté pauze. Ale po prvním odrazu už to zase jede. Myslím, že už jsme na vlně, na které jsme tehdy přestali, takže doufám, že teď už to budeme zase jen posouvat dál a dál.
Nové znění je poněkud jemnější, než tomu bylo v minulosti. Co za tím stojí?
Asi to bude tím, že my sami jsme trochu vychillenější (smích).
Synth-pop sice není nejpopulárnějším žánrem, ale má více než slušné zastoupení v řadách hodně úspěšných hudebníků, ať už v minulosti či dnes. Vyjadřuje toto znění to, jak vy jako kapela cítíte hudbu, nebo je za tím něco jiného?
Podle mě už v dnešní době úplně nezáleží, co je jaký styl, ale spíš, jestli je to něčím jiný, originálnější oproti ostatním projektům.
Jakou náladu nesou vaše nové tracky?
Za mě určitě pozitivní. Část z nich jsem skládal v Austrálii a myslím, že to z toho bude cítit. Samozřejmě si v tom každý už najde pocity svoje.
Vznikaly v návaznosti na vaše osobní pocity, momentální události v životě, nebo se jedná o jakési ohlédnutí do minulosti?
Když skládám nový věci, tak je to vždycky o aktuální náladě, která je do toho zapsaná.
Jaký je rozdíl mezi vámi, kteří tvořili ve dvaceti a teď? Co se změnilo a jak to ovlivnilo zvuk a lyriku?
Určitě to bylo víc divoký, tak jako když nám bylo těch 20 let. Myslím, že jsme se za tu dobu dost změnili i my. Proto asi i ta muzika.
Pro práci na nových skladbách jste přizvali producenta Lukáše Chromka. Jak moc vám mluvil do tvorby a jak jste nakonec se spoluprací spokojeni?
Každá spolupráce je vždycky něčím jiná a zajímavá. Lukáš je profík a top kytarista, takže po té době, kterou jsme nad songy strávili ve zkušebně, jsme byli rádi, že to Lukáš dokázal posunout ještě dál. Za nás se spolupráce určitě vydařila.
Než jste se v roce 2014 rozloučili s fanoušky už jste byli dost úspěšní, nebyla škoda to tenkrát rozpustit?
Možná jo, ale někdy si člověk musí vybrat, a k hudbě jsme se zase přeci jen vrátili. Upřímně to nebylo jednoduchý, jelikož jsme toho zažili hodně, ale na druhou stranu jsme to nerozpustili z nějaký lenosti, ale kvůli tomu, abychom poznali, jaký to je žít jinde.
V klipu k singlu Purple Haze máte několik populárních pražských lokací včetně zdi Johna Lennona, Karlínský tunel, Trojský most … Kdo se plížil prázdnými ulicemi, aby zajistil pozadí pro tančícího muže? A kdo přišel s tímto nápadem?
Kdo z nás to risknul, když byl zákaz vycházení? Tak jsme to riskli všichni a pro záběry prázdný Prahy jsme si dojít museli, protože to už se asi jen tak nestane, doufám. Co se týká nápadu, začali jsme s nějakým nástřelem a potom to nabalovali. Finální myšlenku tomu dal náš kamarád Václav Žemla, který se chtěl pořádně vizuálně a graficky vyřádit, a nakonec se mu to nadmíru povedlo. Za to mu patří velký dík.
Jaký další track se dočká klipu a zda se v něm jako kapela už objevíte i vy?
Ještě jsme se úplně nerozhodli, jaký track bude další, ale bude určitě brzy. A konečně se ukážeme i my.
V jakém klubu a na jakém festivalu byste teď hned rádi zahráli, kdyby to šlo?
Upřímně by nám to bylo asi jedno, jelikož představa hraní na festivalu nebo v klubu, je pro nás po takové době, a ještě v téhle situaci, skvělá. Není asi úplně tolik důležitý kde, ale záleží spíš na atmosféře.
A na závěr (když už žádné screamy nebudou) se nabízí takové malé ohlédnutí do roku 2013 a klip k songu D. N. A., porovnání s novým singlem Purple Haze pak totiž krásně ilustruje posun tvorby Evelynne. Život nestojí na místě, a tak nemůže ani jeho znění.
