Říká se, že vítěz bere všechno. U 28. Českého lva ale platí upravená verze tohoto rčení. Ceny totiž měly vítěze dva a každý si odnesl půlku. Osobní příběh výjimečně výstředního člověka a osud jedné vesničky jako kolektivního hrdiny naprosto zastínily zbývající tři snímky Modeláře, Žáby bez jazyka a dokonce i Havla.
Letošní Český lev se stal napínavou soutěží o dvou snímcích. Tím prvním je životopisné drama polské režisérky Agnieszky Hollandové Šarlatán a druhým opět drama, tentokrát historické, natočené Bohdanem Slámou Krajina ve stínu. Oba počiny měly hojné zastoupení v mnoha nominacích a také si jejich proměnu celkem bratrsky rozdělily, samozřejmě prostřednictvím názoru poroty České filmové a televizní akademie. Příběh nadaného léčitele Jana Mikoláška si tak odnesl dohromady pět sošek: za režii (Agnieszka Holland), herce v hlavní roli (Ivan Trojan), kameru (Martin Štrba), zvuk (Radim Hladík jr.) a též jednu za nejlepší celovečerní film roku.
Třicetiletá kronika pohraniční vesničky, na jejímž území dochází k nutnosti vybrat si stranu a nejednou se pozastavit u otázky, kdo je Čech, Němec nebo Rakušan, si zase vysloužila výhru dokonce v šesti nominacích: scénář (Ivan Arsenjev), střih (Jan Daňhel), hudba (Jakub Kudláč), kostýmy (Zuzana Bambušek Krejzková), herečka v hlavní roli (Magdaléna Borová) a herečka ve vedlejší roli (Petra Špalková). Proč zrovna Šarlatán a Krajina ve stínu? Odpověď je vesměs snadná.
Na podobě (ne)záleží
I když se chvíli mohlo zdát, že Havel natočený Slávkem Horákem a zahraný Viktorem Dvořákem může díky tématu proměnit pár nominací, opak se stal pravdou. Drama, jež mapuje část života prvního českého prezidenta získalo pouze jediné ocenění. Adriana Bartošová a René Stejskal se tak mohli radovat ze sošek za nejlepší masky. Nehledě na látku, o níž se snímek opírá, počin stojí hlavně na módě minulého století, spoustě cigaretového kouře, a především na vizuální podobě herce, jenž ztvárnil hlavního hrdinu a, jak název napovídá, Václava Havla. Což se ale nestává právě v případě Šarlatána, kdy se tvůrci nepokoušeli nalézt hereckou podobu Jana Mikoláška a do počinu obsadili roky a lvy ověřeného Ivana Trojana.
Pozorovat hru Trojana je samo o sobě zážitkem. Ale díky obsazení jeho syna Josefa, jakožto mladší verzi Mikoláška, divákovi se navíc nabízí více než napínává hra, jež spočívá v počítání kolikrát spatří nepopiratelnou podobu s otcem a kolikrát zahlédne oči jeho matky, herečky Kláry Pollertové-Trojanové. Pro ty, co Šarlatána ještě neviděli by bylo bezohledné prozrazovat podrobnosti příběhu, co je však nutné zmínit, je samozřejmě komplikovaná osobnost léčitele. Ta se totiž pohybuje někde mezi hmatatelným dobrem a denně zapíraným vnitřním zlem. To je zastoupeno rysy sadisty, jež se ovládá a sebedestruktivního psychopata (což se obvykle navzájem vylučuje). Koexistence s odevzdaností a nezištnou pomocí je pak dosti náročně stravitelná skutečnost, o to však divácky přitažlivější. „Morální nepevnost v určitých citových záležitostech“ jako jedna ze dvou zápletek filmového Havla je pak v porovnání s Mikoláškovými běsy poněkud málo komplikovaná.
Něco společného mezi Šarlatánem a Havlem ale přeci jenom je. Oba snímky totiž nabízí oblíbenou českou filmovou disciplínu a to „natáčení výslechů“. Zatímco v jejich průběhu je jeden hrdina malý, ale v něčem neoblomný a pak jako na houpačce, druhý je hned na začátku silný, ale časem se vzdává. Jak to tenkrát bylo doopravdy ví jen Havel a Mikolášek, diváci spatří pouze tvůrci nabízenou verzi a ta o léčiteli nakonec zvítězila. Silnější je v ní i práce se světlem a zvuky, která povznesla linku sklenic plných žluté tekutiny na úroveň žádaného vizuálního zážitku.
Lidská krutost v těžkých časech
Nejlepší masky pro Havla, nejlepší herec ve vedlejší roli pro Modeláře, a nakonec žádná proměněná nominace pro Žáby bez jazyka. Zkrátka nebyl prostor, jelikož druhým nesmírně silným snímkem byla černobílá Krajina ve stínu. Filmů o česko-německé minulosti, křivdách, odsunech, přeběhlicích, zrádcích a hodných a zásadových lidech někde mezi nimi má tuzemská kinematografie nespočet. Některé jsou charismatem a humorem odlehčené, jiné jsou až samoúčelně černé, ale jedenáct let starý Herzův Habermannův mlýn i přesto, že je mírně „naleštěnější“, je Krajině asi nejblíž. Oba totiž mapují lidi, jednu komunitu, která se se skřípotem zoufalství tříští, jelikož každý jednotlivec si hledí vlastních cílů, i když jsou většinou na úkor prospěchu ostatních. A když se k tomu přidává strach, člověk zapomíná, že je člověkem a začíná konat zvěrstva, která má pocit, že dokáže obhájit.
Podobné filmy budou vznikat ještě dlouho. A to nejen proto, že hrůzy minulosti se musí vyprávět znova a znova, aby si lidé pamatovali, že být člověkem je zodpovědností, ale také proto, že příběhů „malých vesniček“ je více a každý je jiný, i když obecně jsou si podobné. V tomto případě je téma lidské krutosti s pozadím historických souvislostí vyprávěno autenticky nejen díky černobílému filmu, který v divákovi upevňuje chápání toho, že se jedná o minulost, nutnou součástí je také zvukový doprovod na pomezí ruchů a hudby, o nějž se postaral Jakub Kudláč, jenž si za svou práci odnesl i Českého lva.
Nominace na nejlepší film za rok 2020 se lišily od předešlého ročníku. U hlavní ceny vždy jde spíše o dramata, film roku musí být nejen pro pobavení u popcornu. Ale zatímco se minulý rok usmívalo a tleskalo ještě bez roušek a vážnost Nabarveného ptáčete, Tichých doteků, a dokonce i Staříků, byla naředěna komedii Vlastníci a komediálním dramatem Na střeše, letos vtipnou vložku nehrál žádný film. Možná trochu Modelář, ale přeci jenom zas tak vtipný nebyl (a ani neměl být podle žánrového zařazení). Jaká doba, takové nominace. Žádné podávání rukou, striktní opatření a snímky plné tíhy souboje lidi s lidmi. Momentálně jsme ve čtvrtině letošního roku, který se bude Českým lvem v podobě natočených snímků hodnotit až příští jaro. Možná by to znova chtělo i nějakou komedii, ale pochopitelně musela by mít hlavní nominaci odpovídající kvalitu.
