Odkazy k rukopisu legendy pop-artu Roye Lichtensteina inspirovaného komiksovými útržky, nesmrtelným disneyovským postavičkám jako je například Donald Duck, stále neskomírající lidské touze po luxusu v podobě věci od módního domu Chanel nebo Dior – to vše jsou jenom střípky z rozsáhle sólové výstavy Pasty Onera s názvem 20th Century Cabinet, která byla zahájena 8. června v pražské galerii Villa Pellé a potrvá do 25. července.
Na představených dílech, jež mají být jakýmsi ohlédnutím za dvacátým stoletím coby pomyslným vrcholem současné civilizace, vizuální umělec Pasta Oner, vlastním jménem Zdeněk Řanda, pracoval dva roky. Expozice nemá ve svém názvu slovo „kabinet“ jen tak nadarmo, je tímto způsobem také koncipována. Nabízí totiž pět tematicky provázaných sérií různých výtvarných technik. Část výstavy je dokonce věnována záměrně nedbalým nedovršeným malbám někde na pomezí nákresu, snahy o dokončení a náhlého opuštění díla. Každá místnost má svůj background, ať už se jedná o sytou barvu či na zakázku vyrobenou tapetu.
Podle tvůrce momentálně prožíváme jakýsi „postvrchol civilizace“, proto se rozhodl pro rozsáhlé ohlédnutí a shrnutí toho nejlepšího, co populární kultura minulého století v podobě vizuálů a hmotných věci nabízela. Mimo jiné si pohrává i s pojmem „stříbrné plátno“, který nakonec zhmotnil prostřednictvím několika větších obrazů, na nichž se objevují postavy ze dvou ikonických snímků, a to Snídaně u Tiffanyho s Audrey Hepburnovou z roku 1961 a Volný pád z roku 1993, v němž hrdinovi, kterého ztvárnil Michael Douglas, jednoho dne zkrátka přepne.
Tím ale téma ikon a ikoničnosti nekončí. Výstava též nabízí samozřejmě herečku Marilyn Monroe nebo dokonce antického vojevůdce Julia Caesara zvěčněných v umělém kameni pokrytém lakem chameleon. Už desítky let si lidé nedokáží představit život bet plechovek Fanty a Coly, fast foodu a dalších „fancy things“ proto tyto atributy nechybí ani v rámech na zdech galerie Villa Pellé. Americké hospodyňky, pohlední muži a vytoužený životní styl v pop-artovém provedení padesátých a šedesátých let jsou sice dalekou minulostí, z přítomnosti se však nikam nevytrácí.
Pasta Oner se nechal slyšet, že tentokrát představuje svou doposud nejvyšší dosaženou formu olejomalby, jelikož se na hojném počtu pláten jedná o portréty. A když jsme u portrétů, tak nechybí ani část obrazu italského renesančního malíře Sandra Botticelliho Zrození Venuše, jež se nápadně nenápadně stává součástí plátna vyobrazujícího starou dobrou reklamní Ameriku, kde se všichni usmívají a vlastní nejen dům, ale i spokojeně popíjí limonádu.
Myšlenka, že to nejlepší už lidstvo stvořilo, je populární jako pop-art samotný, vždy ale může navázat polemika. Sice se ještě nejspíše pár desítek let budeme „plácat“ v možná dokonce stagnujícím digitálním věku, ale že nevznikne nic lepšího, je tedy otázkou. Vše je totiž ve hvězdách, ať už v doslovném či přenosném slova smyslu. Soudobými komiksovými tvůrci počínaje a TikTokem přinášejícím nové trendy konče.
Ilustrace: Darja Thomasová
