6. února o půlnoci, což je tak trochu zítra, skončí hlasování, v němž se rozhodne, kdo z pěti zpívajících jednotlivců nebo uskupení pojede reprezentovat Česko do Liverpoolu na letošní Eurovizi. Otázka hudebního vkusu je ryze subjektivní, hudební odbornosti nápodobně, tady je soudcem každý uvnitř svých uší a hlavy, ale po zhlednutí klipů, které pět lokálních finalistů během posledních pár dní hodili na YouTube, favorit se nám vykrystalizoval tak nějak naprosto jednoznačně.
K okamžiku vzniku tohoto textu máme fakta:
Dva týdny zpátky kdysi Oscarem oceněná hudebnice Markéta Irglová vypublikovala klip k písni Happy, dnes má přes 25 tisíc zhlédnutí.
Teprve před čtyřmi dny zpěvačka Maella hodila tamtéž svou píseň Flood a ta ke dnešnímu dni nasbírala 11 tisíc zhlédnutí.
Umělkyně Pam Rabbit se svým klipem k písni ghosting se momentálně pyšní přes 94 tisíci zhlédnutí po osmi dnech přítomnosti na platformě.
A introvertní hudebník Rodan po pěti dnech na YouTubu nasbíral přes 21 tisíc zhlédnutí klipu Introvert Party Club.
A teď tudududududum, poslední z pěti soutěžících – ženské folklórní uskupení Vesna s klipem k písni My sister’s crown po šesti dnech od zveřejnění má přes 390 tisíc zhlédnutí. Klobouk padá dolů a jdeme se podívat, proč je o tento klip takový zájem, a hlavně čím je naprosto famózní. Protože takto promakaných počinů se v tuzemsku moc nevyskytuje a je třeba si jich všímat. Ale dřív, než se pustíme do rozboru, v němž bude hromada spoilerů a podobně, pokud jste ho ještě neviděli, raději to rovnou zhlédněte svým prozatím nijak neovlivněným okem… no a uchem taky pochopitelně.
Uskupení je z převážné části tvořeno Češkami. Součástí jsou též jedna Slovenka, jedna Ruska a jedna Bulharka. (Kdo vše je součástí uskupení, kdo se podílel na produkci a jak se jmenují tvůrci choreo a představitelé fialového zla, to vše při troše zvědavosti najdete na YouTubu pod videem). Vítejte ve světě evropského folklóru zabaleného do elektroniky, pomalu prosetého přes síto slovanských odkazů, dnešní agendy podávané opatrně jako moučkový cukr místo hrubého krystalu a všimněte si nádechu pohádky, cirkusu a snů, jež je červenou až vínovou třešní na tomto bezkonkurenčním klipovém dortu.
A hned rovnou zmíníme ten fakt, že nejen na písni v tomto případě záleží. My sister’s crown je takový mini film, jeden velký povedený balíček, v němž spíše video vytvořilo úspěch, s nímž se Vesna momentálně potýká, nehledě na i tak dobře zvolený tah použití ukrajinského jazyka v refrénu v reáliích, v nichž se Evropa momentálně ocitá. Proto další lidi, kteří na videu spolupracovali jsou stejně důležití jako kostra, kterou tvoří členky uskupení.
Největší silnou stránkou celé této naprosto dokonale odvedené hudební a vizuální práce je přemíra symbolů a odkazů. Samozřejmě každý uvidí něco jiného a něco svého do děje zakládali tvůrci samotní, ale pojďme se podívat, co takhle z fleku je nepřehlédnutelné a automaticky se ozývá někde v podvědomí bez nutnosti cokoli analyzovat:
- Ve slovanském sesterství vše bylo více než v pořádku, než se do něj jednoho dne dostalo temno v podobě „stínů“. To temno je znázorněno tanečníky, kteří jsou od hlavy až k patě oblečení do fialové barvy. Proč zrovna fialová? To je zajímavá otázka, protože zatímco v pohádkách od amerického Disneye tato barva odvždy patří hlavně antagonistům či celkově zloduchům, v kultuře Slovanů se jako základní odstín nijak nevyskytuje. Na rozdíl od bíle, červené a černé (také zelené, šedé a modré). A dokonce ani u západních národností, když začneme kopat hlouběji, jen tak na fialovou nenarazíme. Vyskytovala se hlavně na tělech šlechty, králů a církve a ani to ne tak úplně hned, neexistovala totiž levná metoda barvení látek tímto odstínem a proces byl zjevně nesnadný a finančně nákladný. Než v půlce 19. století jakýsi britský student chemie vyvinul syntetické barvivo, díky němuž se fialové ošacení rozmohlo i mezi ne tak bohatými vrstvami obyvatel.
- Sestry byly spojené, a v pohádce vše bylo v pořádku, než přišlo už výše zmíněné, ale nijak blíže nekonkretizované „temno“. Pod pokličkou toho nejasného temna, po jehož příchodu se „na vše zapomnělo“ (snad na pospolitost?) můžeme vidět hodně věcí a konfliktů nejen v pradávné, ale nedaleké, a dokonce i současné historii vztahů mezi slovanskými národy a potažmo jimi tvořenými státy jako takovými.
- Scéna se zrcadlem může být jednak odkazem nejen ke Zlé královně ze Sněhurky od Disneye, ale také metaforou spokojenosti se sebou do té doby, než ze zrcadla (propojeného s celým světem) vyleze bubák, který zpochybňuje vše, s čím jsme doposud žili spokojeně (téma žen a ženského zevnějšku tu může být jako nadstavba).
- Naprosto famózní líčení prohlubuje dojem z kostýmů členek skupiny, v nichž najdeme i dvorního šaška, i princeznu, rebelku od kostek a nejspíš i věštění a nechybí ani unuděná „carevna“ – to vše odkazuje k někdejšímu životu Slovanů, než se věci začaly poněkud měnit.
- Symboly utlačování jsou znázorněny tyčemi v rukou tanečníků, kteří hravě „uklidní“ šaška a chystají se i na ty ostatní. Jasná paralela se symboly věznění, kárání, zastrašování nepohodlných.
- Nápad propojit slovanské sestry, kterých ve světě je více než požehnaně a vyzývat k volbě lásky místo síly je dobrý krok. Nekonfliktně povzbuzující a jemně apelující. Nevím, zdá se pouštět do roviny zloduchů-tanečníků, kteří jsou jako jeden muži a zda utlačování sester jde ruku v ruce s patriarchátem, když v tomto uspořádání ženy odmítají být jen „panenkami“ (panenkami, hračkami, o kontextu vloženém do slova „doll“ se dá polemizovat dlouho) … anebo to zjednodušit na hlavy států, které rozpoutávají „hry“ na války, zatímco ženy, matky, sestry a dcery musí držet spolu a pokud nepovstat, tak alespoň ustat ten teror.
- No a pak tu máme boršč, jemuž se budeme věnovat ve druhé půlce textu a tady to jen nakousneme. Komu patří boršč se může dohadovat do nekonečná, stejně jako zda pirohy jsou ryze polské a palačinky ryze… čí vlastně? Komu patří bliny? Hm? Jen krátká odpověď – Slovani mají dlouhou společnou historii (i když válkami a konflikty dost znetvořenou). A ta společná historie spočívá též v podobností jazyků, jídel a pochopitelně i oděvů.
- Televize ženoucí se na nohou ze schodů, do nichž „panenky princezny“ koukají, je jasně čitelný odkaz k propagandě a ovlivňování, jež se takto žene z obrazovek a jiných médií do domů nevinných a důvěřivých lidí.
Je vidět, že půda pro přemýšlení a dohady o skrytých a neskrytých symbolech je velká a každý člověk vidí přesně tolik, kolik za svůj život odkoukal, nakoukal a nezapomněl.
Suma sumárum je tato práce snad tím nejlepším a nejkvalitnějším z českého kraje, co se v poslední době dostalo do mainstreamu. Mezinárodní slovanská kooperace, folklór, odkazy, aktuální téma rozdrobenosti sester po „koutech“ a výzva spojit se a volit lásku místo síly.
„Make love not war“ je starý heslo ještě snad z dob hipizáků a Války ve Vietnamu, a tady se nám nabízí moderní adaptace ve znění „choose love after power“. Místo toho, aby se něco „dělalo“ je dosazena „volba“ a místo „války“ tu máme „sílu“ (vliv, atd). Podvědomí a povědomí o heslu dříve existujícím nám automaticky nabízí jasný kód, a sdělení tak chápeme bez dotazů.
Kulturní odbočka – kde se vzal ten boršč?
Jak bylo dříve slíbeno, vracíme se k boršči. Protože právě tato část klipu vyvolává nejvíce diskuzí mezi uživateli sociálních sítí, a i když se mi do politiky zabrouzdávat tak úplně nechtělo (ale přiznejme si, Eurovision je úzce spjata s politikou a koalicemi mezi státy, často se tam jde s message, která může být odměněna vítězstvím), myslím, že vzhledem k tomu, že je kolem talíře s řepou tolik pozornosti, bude správné to vše tak nějak rozebrat.
Začneme tím, že když jsem viděla klip poprvé bez jakýchkoli cizích názorů a nuceného překrucování (za svým názorem stále stojím) vnímala jsem ženy na straně jedné jako dobro (sestry) a tanečníky ve fialové na straně druhé jako zlo, což dokazuje závěr klipu, kde všechny sestry spolu zpívají za plexisklem, zatímco se na ně řití armáda fialových tanečníků-uzurpátorů. Dobro jako celek, zlo jako celek.
Proto pasáž, kde zlo nabízí „porcelánové panence“ lžíci boršče, v níž leží písmenkové „BLA“ a ona tu lžíci bere do pusy, bych rozkódovala takto: ona chápe, že se jedná o zlo, které si ji snaží podmanit a jde do jezení s tím, že se bude tvářit, že to „BLA“ sežrala, aby zase oklamala to zlo, přitom si myslí něco svého. Protože je přeci součástí dobra, sesterstva a čelí zlu. Boršč je obecně slovanské jídlo, proto řešit, zda je ruské, ukrajinské nebo polské v kontextu slovanských sester mi přišlo relativně zcestné. Ale ne všichni k tomu přistupovali stejně.
A teď se pojďme podívat, co se s touto látkou stává, když na to koukají různí lidé, kteří hledají svůj smysl a když ho najdou, pak ho šíří třeba na takovým TikToku. Část lidi vnímá tuto skladbu plus videoklip jako o něco konkrétnější vzkaz a pochopitelně díky refrénu v ukrajinštině, je jasné jaký. „Porcelánovou panenku“ vidí jako „ruského agenta“, která jako jediná ze všech nabízených postav přistoupila na přímý kontakt se zlem… Všem ostatním panenkám podobně smýšlející diváci také přiřadili určité role, jako, kdo z nich je asi Ukrajina a tak dále. Fantaziím a interpretacím se zkrátka meze nekladou.
Ale jakou roli v tom všem hraje boršč? V novodobém povědomí Západu o slovanském jídle boršč je tak nějak pevně přilepen k ukrajinské kuchyni jako národní jídlo. Ale (podle wikipedie) vznikl kdysi hodně dávno, ani se neví kdy přesně, ještě za období Kyjevské Rusi a vařil se z jedlých listů bolševníku obecného (borščevik), díky čemuž i získal svůj název. Vaří se do dneška dle desítek, možná stovek a milionů různých receptů, každá rodina má svůj, a to nejen Rusy, Ukrajinci, Bělorusy, ale i Poláky, také boršč mají rádi v Rumunsku, Moldavsku, Litvě…
Boršč je zkrátka oblíbená polévka. Ale dle výše zmíněného zdroje Ukrajinci do něj jako první přidali červenou řepu, což se dochovalo dodnes, k bolševníku už se asi nikdo nevracel. A minulý rok tento pokrm UNESCO „výhradně přiřadilo“ Ukrajině jako nehmotné kulturní dědictví. Tímto hádka o to, zda bylo dřív kuře nebo vejce, je poněkud vyřešena shora. Nehledě na to, že se stále neví, kdy přesně boršč vznikl. Už je to zkrátka moc dávno.
Takže pokud se budeme točit jenom kolem boršče, který v klipu podle mě nehraje nijak zásadní roli a řešit, zda to „BLA“ plave (spíše vykonstruovaně leží ????) v lžíci s ukrajinským borščem nabízeném „ruské panence“, nebo ruském boršči nabízeném slovanské panence, nebo slovanském boršči… nedojdeme nikam. A to už vůbec nemluvím o tom, že žádná písmenka, a vůbec žádná těstovina do boršče nepatří…
Proto si nemyslím, že zrovna v tomto případě se jedná o nějaký zásadní a speciální symbol. Ale kdo chce vidět žirafu v botanické, kam se ani nevejde, vidí žirafu v botanické… Realita může být jednodušší a vzhledem k tomu, jak jsou v klipu promakany barvy, aby vše se vším ladilo, klidně to mohlo být tak, že boršč vybrali právě kvůli jeho toxické, pro kameru atraktivní, červené barvě. Kuřecí vývar by pro kameru tak lákavý nebyl a „BLA“ by v něm vůbec nevynikalo.
Jedna současná básnířka před nedávnem v jednom z posledních rozhovorů pronesla málo originální, ale velice vyprošťující frázi: „Čtenář je spoluautorem básně.“ Tak jednoduché, a tak trefné. Stejně to platí na diváka a také posluchače. Každý vidí něco svého. V tom je to kouzelné a zároveň děsivé. Ale nalijme si čistého vína. Občas souhrn zvuků a barev je jenom souhrnem zvuků a barev, stejně jako jasné řemeslné postupy, kterou barvu vybrat pro líčení, aby bylo jasné, že se jedná o klauna, nebo panenku. Kontext dodává konzument. Vždy kontext dílu dodává jeho konzument. Jak daleko se dá jít? Daleko.
Vraťme se k hudbě. Propojení češtiny, angličtiny, ukrajinštiny a bulharštiny ve znění, které by se dost těžko dalo nazvat ryze českým (hudebně) je fenomenální. Propojení vlivu je zkratka znát. A na konec zbývá jen dodat, že Vesna nejen že se má dostat do Liverpoolu a reprezentovat Česko, ale letos by to mohla i vyhrát. Bohyně jara, jejíž jméno si uskupení zvolilo za název, je na jaře snad spravedlivá.
