Životopisné snímky o módních návrhářích jsou vždy tenkým ledem. Hlavně pro diváky. Jsou totiž vystavování počinu, který vznikl na základě toho, co kdy a kdo řekl, co zamlčel, co vyzdvihnul, kde najednou vyplula stará křivda, kdo ty výpovědi zpracoval, jaké subjektivní názory na ty výpovědi měl, komu to předal ke scénáři, kdo to dostal do režie a kdo (dost často hlavně kdo) se ujal castingu. Jako u každého filmu, řeknete si. No ano, jako u každého filmu. Tolik proměnných, tolik názorů, tolik lidí, tolik podtextů, tolik snah, a hlavně naprosto různých očekávání.
A abychom nezůstali jen u toho, nesmíme zapomenout na marketing. A také investory, lidi, kteří „dávají“ do filmu svoje prostředky a pochopitelně očekávají, že ten film vydělá peníze. Ideálně hodně. A samozřejmě rychle. A tak, ať už producenti, nebo markeťáci, ti také mluví nejen do výsledné podoby připravovaného počinu. Jak to vše vypadat má a jak nemá. Takže tu máme další lidi a další subjektivní názory a další očekávání. A jako výsledek dost často vznikají dost zvláštní a mnohdy dost odosobněné snímky, které diváka jen táhnou za sebou jako hladovou rybičku, která se žene akvárkem za tou smradlavou granulí v očekávání nasycení. Ale mnohdy, často, skoro vždy ta rybička zůstane hladová, protože ta granule byla jen návnadou.
A to je pochopitelně velké zklamání. Obzvlášť v případě, kdy ta rybička měla velká očekávání. Protože se zajímá o látku, a možná ji i miluje a možná ji miluje až moc. Pak se ale zakousne a vrátí tu granuli zpátky, přímo do vody, i kdyby se ji pak následně měla otrávit. Raději odmítne.
Natočit biografii neznamená propojit diváka s duší tvůrce
Legendy světové módy, ať už tehdy, ať už dnes, jsou to vždy osobnosti duší roztržití, složití, lidmi ranění a málo kdy pochopení, proto veškerou svou existenci investují do toho, co nejvíce na světě milují a čemu nejlépe rozumí – látkám, střihům, kráse, vizi. Jsou konfliktní, jsou uzavření, jsou nedostupní, jsou sami sebou. Jsou takovými, jakými je utvořila první socializace, druhá, možná třetí. První, druhá, třetí zkušenost s odmítnutím a nepřijetím a nikdo od nich nemůže očekávat, že kolem sebe budou stavět tržnici plnou „kamarádů“ a vesele, spolu a nahlas zpívat hity svého mladí. Ne. Nic z toho se konat nebude. Nikdy. Rozhodnuto totiž bylo už dávno. Jsou to samotáři.
Filmů o módních návrhářích vzniklo i dost, i málo. Viděli jsme několik životopisných příběhů (kinematograficky) vesměs dost zpackaných o Coco Chanel. Dost slušný, ale sterilní o Karlu Lagerfeldovi. Také snímek, který diváka vedl za ručičku jako školáka na místa, kde ho to vůbec nebavilo spolu s Rafem Simonsem. Návrhářem, který i když ne na dlouho, ale celkem brutálně polámal elegantní Dior do geometrické strohosti, až bych řekla nežádané střihové prostoty. Čímž zapálil pohádkový palác, který v tomto módním domě po dlouhá léta před ním stavěl nenahraditelný John Galliano. Ten letos, po letech, i když už pro přehlídkové molo „pod střechou“ Maison Margiela, si konečně vrátil sebe sobě a modely přehlídky haute-couture SS 2024 jasně říkají, že ten starý, dobrý Galliano pro Dior je tady a nikdy nikam neodcházel. Můžu se mýlit a třeba se to stalo i dříve, ale já si toho všimla teprve teď.
Zpátky k filmům. Viděli jsme život a smrt Gianniho Versace v sérii American Crime Story a bylo to dost nehezký. Viděli jsme film Ridleyho Scotta o klanu Gucci, v němž jsme se sice dozvěděli, kdo byl Gucci a jeho žena a jak to tak vznikalo… ale casting a celkově vyprávění příběhu nenechaly v duši nic kromě zvědavosti si dogooglit a jak to vlastně bylo doopravdy. Dalo se natrefit na dost zajímavý dokument Gucciho manželka, v němž Patrizia Reggiani sama vypráví o svém činu a jde z ní celkem strach ???? Snímek o YSL z roku 2014… taky někde na hraně mezi „zajímá mě, jak to bude dál“ a sem tam přáním vyhodit pojistky…
Chtělo by se říct, že výjimku tvoří snímek Westwood: Punk, Icon, Activist o návrhářce Vivienne Westwood, ale přiznám se – jsem „such a fan and brand lover“ a subjektivně bych tu mohla nakukat, jak byl dobrej. Ale… ne. Taky vedl za ručičku jen tam, kam divák přijít mohl, ale ne dál. A jinak? Těžká povaha, nevrlost, skandální fungování a ke ztotožnění také jen málo.
Introvertní vizionář s obsesí mít pod kontrolou naprosto vše
Proč tolik příběhů? O rybičkách a nejen tom? Protože seriál o Cristóbalu Balenciagovi je pravým opakem toho všeho, co bylo výše zmíněno. Že Balenciaga byla před léty krutě in? Že brandu šefoval Kanye West a Kim Kardashian, jeho tehdejší manželka, nosila snad jen to? Že jejich „špinavý“ hadry a tašky v podobě pytlů na odpad za vysoké částky nestojí za to a pohrdají módním řemeslem? Otázky jsou tam schválně, něco z toho je ale spíše tvrzení. Takhle jsme značku Balenciaga znali během plus minus posledních deseti let. A ruku na srdce, kdo se hrabal v minulosti módního domu a zajímal se o víc než o logo, které bylo žádané?
Seriál, pochopitelně, jde do minulosti tohoto introvertního tvůrce a vypráví, pro někoho možná až šokující okolnosti, že Balenciaga tu byl dříve než Dior a že mu na začátku pomohla samotná Coco Chanel a že ne vše bylo tak snadné nejen v Paříží ale i Madridu. Nabízí se úvaha o tom, zda ve své době, i když ne tak prvoplánově jako dnes, Cristóbal nenavrhoval pro svoje tehdejší klienty s trochou (hodně) nadsázky ty samý „divný hadry“? Akorát jak to bylo před sedmdesáti… šedesáti lety, slovo „mikča“ ještě neexistovalo a móda „sem tam“ vyžadovala o dost víc než jen overlock a tiskárnu, to zkrátka vypadalo dost odlišně.
Jak vždy říkám, když je něco dobré, nechce se moc mluvit. Jen si tak přikývnete, lišácky zvednete jeden koutek a jdete dál. A přesně. To dnes udělám. Nesmírně citlivě podaný příběh jednoho muže, co neměl snadný vnitřní svět, byl geniem a pracantem. A také tím, co byl naprosto posedlý touhou kontrolovat vše a všechny. Nebyl však despota. Alespoň jak to vypraví seriál. Ale jak to bylo doopravdy, vědí jen ti, co si to vzali do hrobu. Za mě jde o nejlepší počin o módních návrhářích vůbec. Příběh je citlivý, poutavý, obsazení dechberoucí. Divák nesedí na pohovce, ale nachází se v hrudníku samotného Cristóbala. Dýchá s ním, brečí s ním, raduje se s ním, bojí se sním, vyhrává s ním a s ním i prohrává. A to vše s nití v ruce a látkou na stole (no dobře, každý divák takhle připravený není). Zbývá jen dodat – Bra-vo! y gracias!
